reklama

Pravda a krása Vinohrad. Seriál České televize vypráví o statečnosti i selháních na divadelní scéně

  • Svědectví o velkých uměleckých příbězích přináší televizní seriál o historii pražského Divadla na Vinohradech.
  • Forma částečně hraného dokumentu není naštěstí závislá jen na suchých kolážích archivních materiálů.
  • Tvůrcům seriálu patří obdiv, že leckdy paradoxní příběhy statečnosti i lidských selhání dokážou vyprávět s objektivizujícím odstupem.
jarvis_5a26c9be498e089687aa65da.jpeg S nadstandardním pochopením interpretují v seriálu slova prvorepublikových divadelníků jejich současní kolegové: Tomáš Kyselka, Jaromír Meduna a Martin Hejný. Foto: Pavla Černá

Dárek, jaký dostala vinohradská divadelní scéna ke 110. narozeninám od České televize, se hned tak nevidí. Šest dílů dokumentárního seriálu nazvaného Dobru, pravdě, kráse s podtitulem Neoficiální dějiny Divadla na Vinohradech představuje dohromady přes pět hodin příběhů, které se odehrály za zdmi secesní budovy, jež se poprvé publiku otevřela v roce 1907.

Dnes večer je možné na ČT Art vidět pátý díl nazvaný Usnesením KSČ. Věnuje se období významného uměleckého vzestupu vinohradské scény mezi lety 1960 a 1970. Jeho hořkou pointou je politický zásah do fungujícího divadelního organismu hned na začátku "znormalizovaných" let sedmdesátých.

Vnější intervence do kontinuity vinohradského divadla, které bylo od začátku považováno za místo reprezentující nejen divadelní umění své doby, ale také společenské postoje umělecké elity národa, se opakovaly s železnou pravidelností. Ať už byly jejich příčinou osobní ambice a intriky, důvody ekonomické, například v době hospodářské krize, nebo souvisely − a to samozřejmě nejčastěji − se změnou politického režimu. Zlomové situace obnažovaly charaktery.

Tvůrcům seriálu − autorce námětu a dramaturgyni Evě Langšádlové a režisérovi Pavlu Jandourkovi − patří obdiv za to, že leckdy paradoxní příběhy statečnosti i lidských selhání dokážou vyprávět lapidárně, s objektivizujícím odstupem, dokonce s lehkou nadsázkou. A že se nebojí k pečlivě poskládaným faktům v animovaných pasážích přidat třeba pikantní historku.

Forma částečně hraného dokumentu není naštěstí závislá jen na suchých kolážích archivních materiálů. S nadstandardním pochopením interpretují slova divadelníků jejich současní kolegové: ústy Vladislava Beneše mluví režisér Jaroslav Kvapil, Pavel Battěk přesvědčivě vystihl režiséra Jiřího Frejku. Ladislav Hampl dostal naopak příležitost přiblížit přízračnou osobnost kádrového referenta a pozdějšího náčelníka Divadla československé armády Antonína Štrofa.

Díky Marku Němcovi, který osobně jako vypravěč seriálem provází, vnímáme komentáře ne coby anonymní hlas v pozadí, ale jako vyprávění člověka zaujatého hledáním historické pravdy.

Sledujeme zajímavá svědectví o velkých uměleckých příbězích, jako je například nekompromisní prosazení uměleckého programu režiséra K. H. Hilara po první světové válce nebo renesance vinohradské scény v době šéfování režiséra Luboše Pistoria a dramaturga i dramatika Františka Pavlíčka v letech šedesátých. Ale také dosud neznámé podrobnosti osudových životních tragédií: uvěznění a odsouzení herečky Jiřiny Štěpničkové nebo boj o přežití režiséra Jiřího Frejky v Divadle československé armády, jak se jmenovala vinohradská scéna v padesátých letech.

Nepochybně stovky hodin, které strávila autorka námětu v archivech, jsou znát. Dozvíme se, jak to nejspíš bylo s tradovanými podpisy vinohradských herců na listině, která za Gottwaldova panování žádala pro Štěpničkovou trest smrti. Zamrazí, když o schůzi, která podpořila uvěznění kolegyně, slyšíme vyprávět Jiřinu Jiráskovou − i ona jako dvacetiletá tehdy zvedla ruku.

Spatříme překvapivý dokument, ve kterém armádní generál Ludvík Svoboda žádá, aby byl do čela Divadla československé armády "přidělen" jeden z režisérů české meziválečné avantgardy Jiří Frejka. A ten zase žádá ministra a generála Alexeje Čepičku, aby bylo vinohradské divadlo převedeno pod správu armády. Můžeme si dokonce prohlédnout dotazník, v němž se režisér musel zpovídat komunistickému režimu, které uvědomělé knihy četl.

Bezpředsudečně se tvůrci v závěrečném díle postavili i k jedné "malé" osobnosti z relativně nedávné doby. Ve vzpomínkách herců Daniely Kolářové, Jaromíra Hanzlíka, Hany Maciuchové nebo dlouholetého správního ředitele Jindřicha Gregoriniho ožívá vysmívaná osobnost paradoxně velmi úspěšného normalizačního ředitele Josefa Míky.

Seriál končí několik měsíců po listopadu 1989, ale ještě stačí ukázat odvrácenou stranu euforie té doby na dovršení vinohradského osudu herečky Jiřiny Švorcové. Ta v padesátých letech mluvila o příjemné pracovní atmosféře a kamarádství, teď zažívá nespravedlnost na vlastní kůži.

Zmapování osmdesáti let historie "druhého pražského Národního divadla" má určitě obecnější přesah. Ta lehce ironická mozaika výpovědí o konkrétních lidech, událostech a inscenacích je vlastně překvapivě věcnou, dokonce hořce zábavnou reflexí uměleckých proměn, postojů a myšlení českého divadla.

Každý z galerie nedobrovolně odcházejících ředitelů se v seriálu zastaví pod zlatými písmeny na fasádě budovy vinohradské scény. Nápis Dobru, pravdě, kráse má vyjadřovat ideály, s nimiž bylo divadlo postaveno.

"To heslo je krásné," říká na konci posledního dílu zkušeně Jindřich Gregorini, který v tom domě pracoval čtyři desítky let: "Já jsem se jen vždycky divil tomu, že je umístěno na zadní straně budovy a dost vysoko, takže si ho málokdo všimne."

Marie Reslová
Přeposlat
Diskuse
reklama

Chicagská burza zahájila obchodování s termínovanými kontrakty na bitcoin. Během prvních minut se cena vyšplhala nad 16 tisíc dolarů

Kariérní řád půjde oživit jen těžko, učitele by měli hodnotit spíše ředitelé škol, řekl Zemanovi kandidát na ministra školství Plaga

Světový prodej zbraní loni vzrostl. Kvůli mezinárodnímu napětí státy poprvé od roku 2010 přestávají šetřit na obraně

Unikátní volební model Univerzity Karlovy: Prezidentskou volbu vyhraje na 90 procent Zeman, nebo Drahoš

Autobusovým nádražím v centru New Yorku otřásla exploze, zraněného útočníka policie zatkla

reklama