reklama

Švehlova "kniha roku" o Magoru Jirousovi se místy zdá až krutá. Ale krutá jsou fakta, ne kniha

  • Kniha novináře Marka Švehly nazvaná Magor a jeho doba je úctyhodným životopisem hybatele českého undergroundu.
  • Ivana Martina Jirouse vykresluje v celé jeho rozporuplnosti.
  • Navzdory rozsahu přes půl tisíce stran Švehla nepěstuje okázalé psaní, ale naopak pokorné a spravedlivé.
jarvis_5a257fda498e08967b178484.jpeg Ivan Jirous se svou budoucí manželkou Věrou Vařilovou v roce 1966. Tehdy se mu ještě nepřezdívalo Magor. Foto: Jan Ságl

Obraz vyhaslého těla sedmašedesátiletého muže klečícího u postele, kde ho navždy opustila duše, se silně zaryje do paměti. Je devátý listopad roku 2011 a pražským bytem vedou cestičky zaschlé krve, kterou před smrtí vyzvracel. Končí první kapitola "knihy roku" nazvané Magor a jeho doba.

V té chvíli se její autor, novinář z týdeníku Respekt Marek Švehla, vrací na začátek života svého hrdiny. Následuje půl tisíce stran hutného textu, který líčí osud historika umění, básníka, hybatele českého undergroundu normalizačních let a nehrajícího šéfa skupiny The Plastic People of the Universe Ivana Martina Jirouse přezdívaného Magor.

Ale Švehlova vpravdě monumentální kniha na svém šest centimetrů širokém hřbetu nese víc než jen úděl pětinásobného vězně komunistického režimu, svobodomyslného inspirátora "druhé kultury" a pozdějšího těžkého alkoholika, kterého pití zabilo. Kniha dostojí názvu a vykreslí dobové souvislosti − široce a přitom natolik srozumitelně, až nabývá charakteru učebnice české "historie všedního dne" druhé poloviny minulého století, především normalizačních let. Středoškolští učitelé by Švehlův titul mohli doporučovat svým studentům, kteří se narodili už ve svobodné zemi, aby pochopili, v čem žili jejich rodiče i prarodiče.

Nejen jim autor usnadňuje orientaci v textu třeba opakovaným připomínáním již napsaných souvislostí, což se v tak objemné knize stává výhodou. Švehla ji zpracoval podobně, jako kdyby psal reportážní článek do novin. Méně interpretuje, o to víc staví na faktech. A z toho, jak je skládá do souvislostí, nakonec interpretace sama vyplyne.

Navzdory rozměrům knihy to není okázalé psaní, ale naopak pokorné a spravedlivé. Jirouse autor nevylepšuje. Vykresluje ho v celé jeho rozporuplnosti. Místy se zdá až krutý. Jenže krutá jsou fakta, nikoliv Švehla.

Jako kdyby knihu nepsal, ale spíš ji utkal v hustou pevnou látku z desítek či možná stovek nití vedoucích k různým zdrojům. V Magorovo "turínské" plátno, které vzniklo z jakéhosi dějinného vděku Jirousovi, jak autor píše v předmluvě. Magor je v tom plátně otištěn s takovou definitivností, že jakýkoliv jeho další životopisec to po Švehlovi bude mít nesmírně těžké.

Už přinejmenším proto, jak poutavě je kniha napsána, byť její hlavní proud neustále "přerušují" i mnohastránkové vsuvky. Některé objasňují dobové události či jen připomínají detaily tehdejšího běžného života − knedlíky s omáčkou za dvě koruny, co bylo nedovolené podnikání, k čemu sloužila Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti. Jinde se objevují rozsáhlé citace z rozličných písemných zdrojů nebo líčení životů jiných lidí z undergroundu.

Velký prostor Švehla věnuje například důležitým postavám české kulturní scény: Jirousovu prvnímu guruovi Jiřímu Padrtovi, do jímž vedeného časopisu Výtvarná práce začal v šedesátých letech mladý historik umění psát. Druhému guruovi, filozofu a básníku Egonu Bondymu, který na underground bezskrupulózně donášel estébákům, aniž by to Jirous věděl. Či třeba umělci Milanu Knížákovi, jenž měl na nezávislé scéně zpočátku vliv podobný Jirousovu.

Ve srovnání s nimi se Magorova osobnost jeví ještě plastičtěji. To vše pak tvoří příhodně vyhřátý talíř, na němž se podává hlavní chod z Jirousova "masa", které díky tomu rychle nevychladne.

Kniha

Marek Švehla
Magor a jeho doba
Nakladatelství Torst 2017, 688 stran včetně obrazových příloh, 499 korun

Švehla hovořil s osmi desítkami lidí, kteří se přímo či nepřímo protínali s Jirousovým životem. To, že jsou mezi nimi Magorovi přátelé z undergroundu či třeba Karel Schwarzenberg, který Jirouse podporoval a za symbolické nájemné mu na dlouhé roky po revoluci poskytl byt, je vlastně samozřejmé. Ale už "nepovinná", ovšem horizont Švehlovy knihy patřičně rozšiřující, jsou třeba autorova setkání s Jirousovým spoluvězněm, který nad ním jako "mazák" držel ochrannou ruku, vedoucím zednické party venkovského zemědělského družstva, v níž Jirous pracoval, či třeba s někdejšími novináři Mladého světa Janem Krůtou a Jaroslavem Vozobulem, spoluautory proslulého článku Případ Magor. Ten dehonestoval Jirouse i další odsouzené v procesu s undergroundovými hudebníky, který následně podnítil vznik Charty 77.

Krůtova a Vozobuleho tvrzení, která Marek Švehla získal v rozhovoru s nimi, až didakticky názorně vystihují podstatu normalizačního režimu, v němž se Jirous naopak rozhodl žít svobodně tak, jako by onen režim neexistoval. "Ta doba byla zlá, nebyla vhodná na hrdinství," tvrdí autorovi knihy Vozobule. A Krůta dodává: "Naučili jsme se, co se od nás chce, a pokud jsme chtěli psát, nic se s tím nedalo dělat. Měl jsem malé děti a rozdělaný barák. Jak jsem mohl říct ne?"

A na pozadí jejich slov, kterými jako by zároveň promlouvala mlčící většina československé znormalizované společnosti, se Švehlovou knihou ozývá důrazný kontrapunkt. Zatímco Krůta dostavoval barák, podpálila StB venkovský dům, v němž se o několik dnů dříve odehrál koncert zakázané kapely The Plastic People of the Universe. Zatímco Krůta pečoval o své děti, Jirousovy dcery považovaly vlastního otce za cizího člověka, neboť jejich dětství proseděl v komunistickém žaláři. A zatímco pro Vozobuleho nebyl čas na hrdinství, stal se Jirous hrdinou vlastně proti své vůli.

Svým způsobem seděl i za všechny Krůty či Vozobule, aby dnes mohli svobodně říkat, co si myslí. Jako třeba Krůta ve Švehlově knize nad texty písní Milana Knížáka: "Byly příšerné." I on by si možná měl přečíst očistnou knihu Magor a jeho doba.

Ivan Hartman
Přeposlat
Diskuse
reklama

Babišova vláda má šanci na život. Dojednané hlasy ve sněmovně zatím nemá, ale podpora ČSSD je stále pravděpodobnější

Concorde byl citlivý a bylo nutné myslet napřed, říká jediný Čech, který jej pilotoval. K novým nadzvukovým projektům je spíš skeptický

Vláda bez důvěry se nemusí omezovat, může zvyšovat platy i měnit náměstky. Právníci přesto nabádají ke zdrženlivosti

Sloupek Martina Malého: Prodám zachovalou břitvu, téměř nepoužívaná, zn. Occam

Oktany a bajty Luboše Kreče: Česko, země chytrým vozům zaslíbená

reklama