reklama

Hra Noční sezóna ve Stavovském divadle je trochu užvaněná, ve Špinarově režii neobstojí

  • Stavovské divadlo uvedlo hru Noční sezóna britské dramatičky Rebeccy Lenkiewiczové.
  • Vztahové psychologické drama se odehrává na irském zapadákově.
  • Výsledek v režii Daniela Špinara je ovšem neslavný a odvíjí se od předlohy: fádního čechovovského odvaru. Čím víc režijních nápadů, tím víc se předloha usvědčuje z užvaněnosti.
jarvis_5a09bc8f498e08968652dd5f.jpeg Postava pomatené Lily se měla po dlouhé době stát velkou rolí pro Janu Preissovou. Foto: Národní divadlo – Petr Neubert

Když se řekne "typicky irské drama", na některé ingredience je spoleh: zapadlý, zmrtvělý venkov, narušení řádu − většinou následkem příjezdu postavy zvenčí, vykopávání dávných kostlivců ze skříní. Ideálně trocha duchařiny či mytologie jako koření.

České divadlo má s touto dramatickou linií poměrně bohatou zkušenost. Od Hrdiny západu J. M. Syngea, kterého naposledy uvedl Činoherní klub před deseti lety, přes hry držitele prestižní ceny Tony dramatika Briana Friela po nejproslavenější kus Conora McPhersona Na cestě duchů, se kterým na přelomu tisíciletí slavilo úspěch pražské Národní divadlo.

To nyní uvádí ve Stavovském divadle v režii svého uměleckého šéfa Daniela Špinara hru Noční sezóna. Její autorka Rebecca Lenkiewiczová je Britka, vztahové psychologické drama však rozehrává v irském zapadákově, jakoby odtrženém od velkého světa. Využívá všech zmíněných "irských" atributů a také dalších, jako je utápění problémů v koňských dávkách alkoholu, kterému tu holdují i ženy.

O těch autorka píše převážně, ať už pro divadlo či film − polský snímek Ida podle jejího scénáře získal v roce 2013 Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Také ústřední role Noční sezóny patří ženám, mezi nimiž se vyjímá postava pomatené Lily, která se měla stát po dlouhé době velkou rolí pro Janu Preissovou. Výsledek je to ovšem neslavný a vinu nenese ani tak herečka − což platí i pro zbytek ansámblu −, jako spíš dramaturgický výběr textu: fádního čechovovského odvaru.

Základní a rychle vyčerpanou metaforu Špinarova pojetí tvoří scéna vyvedená coby hlediště kinosálu. Odtud postavy s příznačným odstupem sledují vlastní životy, odhalují role, které na sebe během let vzaly, i svou osamělost. Platí to především pro rodinu Patricka Kennedyho v podání Ondřeje Pavelky, jeho tři dospělé dcery a tchyni Lily, jejichž současné životy různým, leč zásadním způsobem ovlivnil odchod Esther − manželky, matky a dcery.

Neomalený, rezignovaný buran Patrick od rána pije a pronáší nihilistické bonmoty, umírající Lily zase na svou dceru stále bolestně a umanutě čeká. V Preissové podání není Lily ani tak bláznivá stařenka, jako spíš žena, která už se nerozpakuje ventilovat své touhy − po sexu, umění (především tanci), svobodě či kráse. Útěchu nachází v romantickém přátelství s mladým hercem Johnem, kterého hraje Igor Orozovič. John u rodiny bydlí během natáčení filmu o básníku Yeatsovi, kdy stihne pobláznit i jednu z Patrickových dcer. Vztahem s Lily pak nepřímo splácí dluh vlastní matce.

Divadlo

Rebecca Lenkiewiczová: Noční sezóna
Překlad: Jitka Sloupová
Režie: Daniel Špinar
Praha, Stavovské divadlo, premiéra 9. listopadu

Špinar dělí inscenaci arytmicky na vleklou první část s omílanými variacemi na téma osamění, neschopnosti navázat vztahy či naplnit život něčím opravdovým a čtvrthodinový závěr po přestávce, kdy se postavy scházejí na Lilyině pohřbu.

Sedačky kina jsou pokryté bílou plachtovinou a postavy v černém na forbíně chvilku "civilně" vzpomínají na společnou minulost. Končí se smířeným tancem v párech, kterého se v otevřených dveřích z kinosálu "účastní" vílími pohyby i konečně šťastná Lily v princeznovských šatech. Vše je v duchu celé inscenace dořečeno a ilustrováno do poslední otočky.

Snad by Noční sezóna vyzněla o něco lépe v komornějším prostoru a jako navážno provedená, ač trochu televizní zábavu připomínající lyrická "vztahovka" o jedné traumatizované rodině. Na velkém jevišti a ve stylizovaném Špinarově gestu ale neobstojí. Čím víc režijních nápadů a ironizující exaltovanosti, tím víc se předloha − ač proškrtaná − usvědčuje z užvaněnosti a nedostatku přesahu.

Krásné básně slavného irského básníka W. B. Yeatse, který je v Irsku považován za kulturní ikonu číslo jedna, v českém prostředí nenesou potřebné konotace a spíš než by jejich recitace hru literárně povyšovala, činí z ní rádoby poetickou selanku. Divák musí soucítit s herci, které režie nutí tohle prázdno přelakovávat opravdu tlustým štětcem: mnoha dlouhými opileckými etudami, ukřičeností, přepjatostí, hrubozrnnou komikou a kýčovitou sentimentalitou.

Ester Žantovská
Přeposlat
Diskuse
reklama

ČSSD by měla bojovat za práva žen a proti nadnárodním korporacím, říká hejtman Josef Bernard

Začal jako právník J&T s platem 22 tisíc, dnes je pátým nejbohatším Čechem. Křetínský vlastní majetek za zhruba 50 miliard

Sekyra ukázal budoucí podobu Smíchova: Byty pro 3300 lidí i 9000 pracovních míst. Pražané prosadili změny, místo bulváru chtějí park

Německý prezident Steinmeier vzkazuje politickým stranám: Dohodněte se, předčasné volby nic neřeší

Unijní bankovní agentura se po brexitu přestěhuje do Paříže. Praha nepostoupila ani do druhého kola

reklama