reklama

Slovensko Petra Šabaty: Jak se Tereza Nvotová a Vladimír Mečiar ve filmu nepotkali

Autor HN
  • Vést rozhovor s Vladimírem Mečiarem je ta nejobtížnější novinářská disciplína.
  • Slovenský expremiér je mistrem v tom, říkat jen to, co si přeje, neodpovídat na otázky a po dobrém či zlém vyvádět tázajícího z míry.
  • Bohužel to ukazuje také v dialogu s Terezou Nvotovou, která o Mečiarovi natočila celovečerní film.
jarvis_59de1780498e2987e1997017.jpeg Dokumentární film o trojnásobném slovenském premiérovi Vladimíru Mečiarovi bude k vidění na streamovací službě HBO GO. Slovenská kina Mečiara začínají promítat dnes. Foto: HBO

Letos v srpnu Vladimír Mečiar přesně po pětadvaceti letech přijel na zahradu brněnské vily Tugendhat, aby debatoval o rozdělení Československa. Na akci Českého rozhlasu působil uvolněně, rozdával úsměvy a s ochotou vzpomínal. Přestože nedávno oslavil pětasedmdesáté narozeniny, stále má výbornou paměť a je ve znamenité fyzické kondici.

V padnoucím tmavém obleku, bílé košili a proužkované kravatě vystoupil z černé limuzíny s řidičem a mladí polští turisté před vilou ho mohli považovat za úspěšného právníka či majitele rodinné firmy. Nebyli by sami.

"Kdyby Češi měli takového politika, jako je Mečiar, nosili by ho na rukou," říká jeden jeho obdivovatel ve filmu dokumentaristky Terezy Nvotové, který tuto sobotu odvysílá česká HBO.

Snímek o nejtemnější politické postavě pětadvaceti let slovenské samostatnosti, trojnásobném premiérovi, který svou zemi výrazně poškodil a jehož stín na Slovensko dopadá dodnes, budí pozornost už dopředu. Nejen tím, že režisérka Nvotová s Mečiarem natáčela přímo v jeho vile v Trenčianských Teplicích, což se podaří málokomu.

Je tu ještě druhý důvod. V posledních letech se Mečiar zcela stáhl z veřejného života, výjimku učinil jen při několika vystoupeních v souvislosti se zrušením jeho amnestií.

Připomeňme, že díky nim roku 1998 pravomoci prezidenta nakrátko přešly na premiéra, čehož Mečiar využil k amnestování činů a lidí spojených s únosem prezidentova syna Michala Kováče. Kauza Slovensko dodnes traumatizuje.

Roku 1998, kdy opozice odstavila Vladimíra Mečiara od moci, bylo Tereze Nvotové deset let. "Došlo mně, že mám povinnost − vůči sobě, své generaci a Slovákům − pustit se do toho hlouběji," vysvětluje nyní devětadvacetiletá dokumentaristka v rozhovoru pro slovenský Denník N, proč se rozhodla natočit snímek o Mečiarovi. 

"Dělala jsem film pro svoji a ještě mladší generaci, která kontext té doby nechápe, myslela jsem i na zahraniční diváky, aby měl příběh hlavu a patu všude," tvrdí Nvotová. "Chtěla jsem, aby byl dokument srozumitelný všude na světě i za deset let, nejen na dnešním Slovensku."

A řekneme to rovnou: ano, pěkný obrázkový dějepis pro mladé a na export to je nejspíš. Pokud někde na začátku natáčení byla i snaha proniknout pod povrch událostí, autorka ji cestou poztrácela.

Slovensko by si přitom opravdu zasloužilo důkladnou sondu do let, kdy Mečiar vládl, polovina Slováků ho zbožňovala − což film pěkně ukazuje − a druhá nenáviděla. Země se tehdy stala černou dírou Evropy, sešla z cesty do Evropské unie i do NATO. Bylo by namístě natočit objevný profil hlavního strůjce tohoto úpadku. Avšak snímek Terezy Nvotové jím není.

Ve filmu se kromě soukromé historie rodiny režisérky, jež je dcerou herečky Anny Šiškové a režiséra Juraje Nvoty, opravdu odehrávají velké dějiny.

Dojde na revoluci z roku 1989 a roli tehdejšího právníka Mečiara ve společnosti Skloobal Nemšová, na pomlčkovou válku jako předstupeň dělení federace, Mečiara a Václava Klause ve vile Tugendhat, později na samostatné Slovensko, které Mečiar původně nechtěl, ale jako jeden z prvních pochopil, jak velký politický kapitál se dá z tématu vydobýt.

Film zachycuje spory s prezidentem Michalem Kováčem, únos prezidentova syna zorganizovaný slovenskou tajnou službou, jejíž ředitel Ivan Lexa patřil k Mečiarovým nejbližším spolupracovníkům. Připomene se tu vražda korunního svědka a další zvrhlé činy vlády Vladimíra Mečiara z let 1994 až 1998. Vše jsou to známá fakta, známé archivní záběry − alespoň pro lidi o patnáct a více let starší než režisérka. Tu a tam přibude nějaký pozoruhodný střípek.

V roce 1998 Vladimír Mečiar sice vyhrál volby, avšak ne dost výrazně, aby mohl vládnout. V politice se držel dál, ale už jen jako odcházející předseda chřadnoucí strany. Slovensko pak roku 2004 vstoupilo do Evropské unie a do NATO. V záběrech z tehdejší doby se v dokumentu mihne ten, kdo tam zemi přivedl − Mikuláš Dzurinda. Ale jen mihne, a to je škoda. Éra premiéra Dzurindy je pro Slovensko důležitá jako doba Mečiarova a posléze Ficova.

Na důvod upozorňuje publicista Martin Šimečka, vedle novináře Mariána Leška, Petra Pitharta a Fedora Gála jeden z poučených a dobře vybraných svědků historických událostí. "Porážkou Mečiara se Slováci stali politickým národem," říká ve filmu Šimečka.

Mimochodem, takovou zkušeností občané České republiky za jejích sedmadvacet let existence neprošli, i když časy opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS byly v 90. letech také dost temné. Nejspíš i proto dodnes na Slovensku 43 procent lidí věří Evropské unii a země směřuje do jejího jádra − zatímco v Česku je to jen 30 procent a blížící se parlamentní volby jsou také rozhodováním o českém postoji k EU.

Mikuláš Dzurinda je důležitý též jako důkaz, jak osudově Vladimír Mečiar zasáhl do DNA samostatného slovenského státu. Když Dzurindova vláda široké koalice v roce 1998 nastoupila k moci, musela nejprve vymést Augiášův chlév.

Mečiar měl svůj autoritářský celoslovenský režim pojištěný tak, že v každém okrese bylo nejméně pět mocných lidí za jeho stranu HZDS − šéfové okresního úřadu, soudu, prokuratury, policie a místního důležitého podniku (o privatizaci je mimochodem ve filmu Mečiar jedna vtipná, ale nedostatečná pasáž). A nebylo možné vyhlásit na všechna ta místa konkurzy, říkal tehdy Dzurinda, protože mečiarovci by zatím napáchali další škody − tak je nahradili vítězní straníci. A tak už to na Slovensku, čest výjimkám, zůstalo dodnes.

Dvě Dzurindovy vlády Slovensko reformovaly, modernizovaly, takže v mnoha ohledech předběhlo své sousedy včetně Česka. Ale Mečiarova dědictví ho nezbavily. Řeč je především o vztazích politiků s oligarchy v malém slovenském rybníku, o temném financování politických stran či otráveném soudním systému.

Koneckonců Mikuláš Dzurinda politicky skončil nikoli proto, že jeho reformy byly pro Slováky příliš rychlé a tvrdé, jak se v Česku traduje, ale protože jeho druhá vláda byla prožraná korupcí a klientelismem. Asi nejpodrobněji se tomu věnuje kniha Gorila novináře Toma Nicholsona, který ve filmu Mečiar rovněž vystupuje.

Vést rozhovor s Vladimírem Mečiarem je ta nejobtížnější novinářská disciplína, v níž za pětadvacet let často selhali i ostřílení političtí reportéři. Expremiér je mistrem v tom, říkat jen to, co si přeje, neodpovídat na otázky a po dobrém či zlém vyvádět tázajícího z míry.

V dialogu s Terezou Nvotovou ukazuje, že nic z toho dodnes nezapomněl. Škoda že se neuskutečnilo druhé plánované kolo jejich interview − tam se snad mohlo aspoň něco objasnit, dopovědět v reakci na tvrdá obvinění jeho kritiků, jejichž výpovědi jsou nejlepší částí filmu.

Natáčení ve vile Elektra v Trenčianských Teplicích tak ve finále přináší hlavně pohled do soukromí, kam Mečiar často nahlédnout nedává.

Vladimír Mečiar nyní píše paměti. V prvním filozofickém dílu prý vysvětlí, proč neuspěl socialismus. V dalších částech chce zachytit jednotlivé roky svého politického života.

Než budou paměti na světě a historici je využijí k důkladnému zpracování této etapy slovenských, tak trochu i českých dějin, uplyne mnoho vody v řece Moravě. Všichni další premiéři a politické garnitury se zatím budou potýkat s neblahým Mečiarovým dědictvím. "Byl to největší zloděj století," odpovídá na filmovou anketní otázku mladík o silvestrovské noci 2015. "Vlado z Elektry" Slováky opravdu obral o mnoho. Ale díky němu také politicky vyzráli − byť cena byla hodně vysoká.

Když ve finále filmu Mečiar babky podobné mečiarovkám mluví nábožně o Robertu Ficovi a jeho mítink před volbami 2016 se až na moderní světelné efekty podobá tomu mečiarovskému z 90. let, je to výborná pointa příběhu. Ale není to pravda o Slovensku.

Autor pracuje v Českém rozhlasu, deset let působil ve slovenských denících Pravda a SME.

 

Petr Šabata
Přeposlat
Diskuse
reklama

Proruský dezinformační server Aeronet se snaží ovlivnit prezidentské volby. Tvrdí, že Zemanovy soupeře sponzorují Soros a Schwarzenberg

Díky chybě v programu by mobily mohly mít dvojnásobně delší výdrž baterie než nyní, tvrdí student z Brna. Vyhrál soutěž IT diplomek

Stovky typů notebooků od HP obsahovaly špionský software. Mohly tak sledovat vše, co jejich majitelé napíší, včetně hesel

GIBS zasahuje v Praze kvůli ovlivňování trestních řízení. Zadržela čtyři policisty

Český zemědělec má od EU dostávat stejně jako francouzský, říká kandidát na ministra Milek. Hodlá to prosadit v Bruselu

reklama