reklama

Iráčtí fotografové v galerii DOX ukazují život na okraji války, nabízejí jiný pohled než média

Čtěte více: DOX | recenze výstav | Irák | fotografie
  • Pražská galerie Dox vystavuje práce šesti iráckých dokumentaristů.
  • Jejich domácí pohled má ukázat realitu, která se nevejde do mezinárodního zpravodajství.
  • Fotografie nejsou tak vypjaté a hysterické, jako tomu bývá například na výstavách vítězů World Press Photo.
jarvis_59b7face498e27acadb584df.jpeg Na snímku Aliho Arkadyho z iráckého města Nadžaf, nacházejícího se jižně od Bagdádu, jsou děti pracující v silně znečištěné cihelně. Foto: Ali Arkady

V řece Eufrat se chlapci koupají se stádem buvolů. Klečící dívka soustředěně chystá piknik v horách, kam si vyjela s rodinou.

Idylické fotografie jsou na pražské výstavě nazvané Před očima: Příběhy Iráku vzácné. Je jich tu právě tak akorát, aby měl divák šanci vydýchat ty ostatní.

Galerie Dox přichystala přehlídku snímků šesti mladých iráckých dokumentaristů včetně dvou žen. Jejich domácí pohled má ukázat realitu, která se nevejde do mezinárodního zpravodajství. Nejen ozbrojence, válečnou vřavu, uprchlické tábory. Jenomže na to všechno při dokumentování obyčejného života v Iráku − s výjimkou otevřené války − stejně dojde také v Doxu.

Fotograf Aram Karim vyrůstal mezi pašeráky na íránsko-irácké hranici. Jeho dokumentární soubor je zasvěcený a zároveň velmi výtvarný. U nočního ohně se ohřívá parta mladíků, kteří brodili řeku s těžkým nákladem − kanystry naplněnými palivem.

Na jiném snímku muži ověšení balíky kráčí po nekonečném horském masivu lehce poprášeném sněhem. Pašuje se vše možné: nafta, televize, pneumatiky, alkohol.

Karim fotí také horský tábor, v němž pašeráci bivakují, nebo poněkud absurdní polní kancelář. Je to kontrolní bod Strany svobodného života Kurdistánu, kde kolemjdoucí musí ze svého nákladu zaplatit daň, neboť hranice se nachází na kurdském autonomním území.

Další vystavující Ali Arkady fotí především ve městech. Zahalená žena prochází ulicí, nad kterou se valí hustý černý dým. Vzduch zamořují hořící ropná pole, která na předměstí zapálili příslušníci Islámského státu. Mladý závozník, jenž patří ke šťastlivcům majícím práci, vyčerpaně usnul na plošině vyložené dodávky.

Arkady vystavuje také fotografii ze svatby, na níž je pseudoevropsky ustrojená nevěsta jedinou ženou v sále. Ze stupínku po boku manžela sleduje divoký disco tanec svatebčanů.

I další snímek je komický, navzdory vojenským uniformám: skupina vojáků se kryje − před mohutnou vlnou větrem neseného písku. Jiní vojáci na sousední fotografii netečně přihlížejí emotivnímu výlevu ženy, kterou armádní operace přinutila opustit narychlo domov.

Vysídlenci představují samostatnou kapitolu pražské výstavy. Podle autorů byly od roku 2014 ze svých domovů vyhnány více než tři miliony iráckých obyvatel, přičemž polovina se uchýlila do hornaté kurdské oblasti. Snímky Hawreho Khalida dokumentují obří stanové tábory, jejichž obyvatelé se snaží vést důstojné životy, ačkoli jsou závislí na humanitární pomoci.

Výstava

Před očima: Příběhy Iráku
Centrum současného umění Dox, Praha
Výstava potrvá do 8. ledna 2018.

Jako konceptuální dílo působí série portrétů mladých žen se zahalenými tvářemi fotografky Seivan M. Salimové. Jenomže dívky s rozpuštěnými vlasy ve svatebních šatech skrývají tvář za závojem nikoli kvůli uměleckému záměru, nýbrž kvůli soukromí.

Každá byla unesena jednotkami Islámského státu, které z nich učinily sexuální otrokyně. Ženám na snímcích se podařilo po čase utéct a fotografka je potkala v uprchlickém táboře.

Vysídlence snímala také Bnar Sardarová, která má sama obdobnou zkušenost: když jí bylo sedm let, ještě za Saddáma Husajna musela kvůli vojákům s rodiči opustit rodné město. Pěšky prchali více než sto mil. Nyní se do improvizovaných domovů uprchlíků znovu vrací − tentokrát jako fotografka.

Na pražské výstavě Sardarová představuje svůj černobílý cyklus o dvou vysídlených rodinách, které žijí pod jednou střechou. Navzdory rozdílným vyznáním − jedna rodina je křesťanská, druhá muslimská − se k sobě chovají přátelsky a sedají u jednoho stolu.

Fotografie iráckých dokumentaristů nejsou tak vypjaté a hysterické, jako tomu bývá například na výstavách vítězů World Press Photo. Na snímcích v Doxu lidé vypadají odevzdaně, smířeně a smutně. Jako v doprovodném videu třináctiletý Ali, který s rodiči utekl z bombardovaného domova a teď za dva a půl dolaru na den pracuje jako řezník. Podřezává kůzlata a porcuje jejich maso.

"Nelíbí se mi to. Dřív jsem se cítil jako dítě, teď už jsem jako muž. Ale já bych chtěl žít jako dřív," říká chlapec nesnesitelně smutně.

Magdalena Čechlovská
Přeposlat
Diskuse
reklama

Český trh s nemovitostmi je pro investory příliš drahý. Lepší návratnost financí tak začali hledat u sousedů

Postavila se agresivní politice Ruska a udržela Evropu jednotnou. Nemá charisma, ale lidé jí věří, říká životopisec Merkelové

Parašutista na Dnu armády dopadl mezi diváky. Na místě je několik zraněných

Na startupovou akci do San Franciska přivezli nejsilnější tým Češi. V Silicon Valley však uspěje jen zlomek

Plná náměstí a politici na pódiích jsou při kampani minulostí, za voliči se jezdí na vinobraní či poutě

reklama