reklama

Pardubice vyndaly rodinné stříbro. Kubistický malíř Emil Filla na výstavě otcovsky objímá své žáky

  • Východočeská galerie pořádá výstavu kubistického malíře Emila Filly a jeho žáků.
  • Klasik je tu otcovsky objímá.
  • Díla pocházejí z galerijních depozitářů. Na výstavě převažují ta Fillova.
jarvis_5989b1a2498e42ee11571f91.jpeg V čele pardubické výstavy visí vůbec největší kubistický obraz Emila Filly: Tři ženské akty se psem pocházejí z roku 1929. Foto: Východočeská galerie Pardubice

Prostorové rozvržení výstavy malíře Emila Filly a jeho žáků na pardubickém zámku je příznačně paternalistické. Fillova díla jsou rozvěšena po stěnách hlavní síně tak, že obkružují práce jeho studentů z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Ty jsou instalovány na panelech uprostřed místnosti. Jako by Filla své žáky otcovsky objímal.

Působí to tak i proto, že Fillových děl je na výstavě nazvané Tušení metamorfóz převaha: okolo čtyř desítek olejů, kreseb či grafik oproti polovině prací desítky jeho studentů, z nichž žijí už jen Milan Grygar a jeho manželka Květa Pacovská. Sestry Válovy, Zbyněk Sekal, Libor Fára, Čestmír Kafka a další zemřeli před mnoha lety.

Emil Filla na uměleckoprůmyslové škole v ateliéru monumentální malby učil od roku 1946 osm let. Absolventi měli pak vytvářet velké realizace pro architekturu. Mohlo by se tedy zdát příhodné, že v čele pardubické instalace visí vůbec největší Fillův kubistický obraz: Tři ženské akty se psem z roku 1929. Jenže malíř k monumentalitě nepřistupoval tak jednoznačně "rozměrově".

V jedné ze svých přednášek studentům tvrdil, že "nejtěžší monumentalita je monumentalita všednosti". Podle něho má monumentalita dva zákony, vnější a vnitřní. "Vnitřní monumentalita může se vyjádřit i v intimním útvaru − i v malém obraze," učil Filla. A jako by výstava tuto tezi ctila, žádná vnějškově monumentální díla nenabízí.

Vnitřně je to ale jinak. Třeba temný abstraktní obraz Čestmíra Kafky zvaný Návěstí působí jako tajemný sebezpytný traktát, Sekalův Konec lesa poskládaný ze skrumáže odřezků dřev zase vtahuje do jakéhosi nekonečného labyrintu mysli.

Vystavené práce Fillových žáků pocházejí z padesátých až sedmdesátých let a Východočeská galerie v Pardubicích je v minulosti získala do svých sbírek. Stejně tak vlastní přes sto Fillových děl. Na výstavu si ale některá vypůjčila z galerie GASK zřizované Středočeským krajem. To mimo jiné dokládá, jak jsou tyto oblastní instituce bohaté nejen kulturně, ale také majetkově.

Filla − i když především jeho obrazy od desátých do třicátých let minulého století − patří k nejžádanějším a nejdražším tvůrcům na současném českém trhu s uměním. Ale "rodinné stříbro", východočeští a středočeští Fillové, není na prodej.

Východočeská galerie v Pardubicích pořádá fillovskou výstavu ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd, a tak několik dnů před jejím říjnovým koncem vyvrcholí přednáškou ředitele této instituce Tomáše Wintera. Hovořit bude o umělcích na indexu, socialistickém realismu, do něhož se kubista Emil Filla nevešel, a kampani proti němu po komunistickém převratu. I když malíř šel režimu vstříc, roku 1948 vstoupil do strany a alespoň vnějškově zůstával prominentem. Stát mu dokonce k práci poskytoval jedno křídlo zámku v Peruci.

"Mému umění tady odzvonili, a já zas trpělivě snáším všechno příkoří, které jsem myslel, že se nevrátí," lze si na výstavě přečíst z faksimile dopisu, jejž Filla v prosinci 1949 adresoval sběrateli umění Emanuelu Hloupému.

Filla zažil těžké období za války. Šest let strávil v nacistickém koncentráku a po několika infarktech se z něho vrátil s chatrným zdravím. Ještě rok potom kvůli nemoci nemohl malovat ani učit, a tedy si vydělávat.

V té době na něho navíc padaly další problémy Benešovy zatím demokratické republiky. Filla dokonce prosil o pomoc dávného přítele, básníka a tehdy i politika Františka Halase, aby se za něho přimluvil. "Mám býti teď taxován jako nějaký jiný, třeba šmelinář, jenž nemá ,poctivé' staré peníze a jenž má ,válečné zisky'," psal Halasovi.

Filla tím narážel na fakt, že manželka byla za války nucena rozprodat jeho třicetiletou práci: 102 obrazů a mnoho kreseb, za které prý "stržila hodně peněz", píše malíř a zmiňuje něco kolem milionu. Jenže teď se kvůli těmto prodejům Filla ocitl na černé listině lidí s pochybnými zisky.

Výstava

Emil Filla a jeho žáci
Tušení metamorfóz
(Z cyklu Pohledy do galerijních sbírek, pořádá Východočeská galerie Pardubice)
Pardubice, Zámek 3, výstava potrvá do 15. října.

Výstava v Pardubicích sice klade důraz na období kolem poválečného historického zlomu, kdy se demokratické Československo změnilo v totalitní stát, i tak jsou ale Fillova díla představena napříč desetiletími: třeba od kubistického Zátiší s mandolínou z roku 1926 až po "neškodné" panoramatické realistické krajinky Českého středohoří z padesátých let.

Jako pedagog s profesorským titulem působil Filla právě v politicky kritických přelomových letech: od roku 1946 až do své smrti po sedmém infarktu v říjnu 1953. Když pak následně historik umění a také Fillův žák z UMPRUM Josef Hejzlar v časopise Výtvarná práce rekapituloval malířovo pedagogické období, zmiňoval, že jeho ateliérem prošlo na sedmdesát žáků.

"Když se prodíral přeplněným ateliérem, nikdo se nechvěl strachy, každý se těšil, až se zastaví za jeho zády," psal Hejzlar. Podle něj Filla žáky nikdy nenutil k určitému projevu či výrazu, nevnucoval a neomezoval tematiku jejich prací a ctil rodící se individuální sklony studentů. Ve Fillově ateliéru prý panovala dráždivá atmosféra neklidu, která přitahovala studenty jiných škol, ale také vedla ke značné fluktuaci.

"Nemyslím, že Filla učil lidi něco konkrétního. Filla nás nehlídal, čas od času přišel. Zastavil se u díla, které ho zaujalo. Lidi si ho vážili, zapisovali si jeho výroky o umění," vzpomíná na Fillu po více než šedesáti letech ilustrátorka a malířka Květa Pacovská v nedávno vydané knize Stará garda. "Vedl nás k realistické kresbě, k přesvědčení, že svoboda přijde poté, co dosáhnete umění kreslit, potom si můžete dovolit leccos dalšího," dodává.

Na pardubické výstavě je Filla představen také fotografiemi: třeba portrétem od Františka Drtikola z roku 1920, ale především snímky Josefa Sudka. Ten malířovo dílo dokumentoval už před válkou a tehdy Fillu fotil v jeho ateliéru na pražské Ořechovce. Počátkem padesátých let za výtvarníkem jezdil do Peruce.

Světlo na Emila Fillu padá na pardubické výstavě − která i název dostala podle malířových veršů psaných v koncentráku, kde nemohl malovat − s neskonale větší intenzitou než na jeho žáky. Je to přirozené už proto, že Filla je jedním z největších klasiků českého umění minulého století. A byť někteří jeho žáci, jako třeba Milan Grygar, dosáhli výrazného mezinárodního ohlasu, je to právě všeobecně známý Filla, který v tuzemské populaci rezonuje jako jeden z mála českých "echt" malířů.

Navíc: k uspořádání vlastně osvětové výstavy tak významného autora "stačí jen vynosit" pardubické galerijní depozitáře. Sezame, otevři se.

Ivan Hartman
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

Zemědělci přestávají nakupovat půdu, je pro ně příliš drahá. Cenu vyhnaly levné úvěry i zájem investorů

Třeba se operátoři polepší sami. Pokud to nepůjde jinak, přistoupíme k regulaci, říká radní ČTÚ

Policie zabila tři ze čtyř podezřelých z útoku v Barceloně, tvrdí španělská média

Škoda přišla o zakázku snů za téměř 17 miliard korun. Varšava neměla na více než 200 tramvají dostatek peněz

Útok ve finském Turku nepřežili dva lidé. Policie útočníka postřelila a zatkla

reklama