reklama

Jaroslava Rónu stále zajímají mytické postavy a různé podoby apokalypsy, jako malíř potemněl

  • V pražském Domě U Kamenného zvonu začala velká výstava Jaroslava Róny.
  • Autor pomníku Franze Kafky či velké jezdecké sochy Jošta Lucemburského v Brně představuje svá známá díla i novinky s exotickou příchutí.
  • Vedle apokalyptických výjevů a mytických bojovníků však expozice nabídne i jiný obraz Róny: jako neformálního performera se širokým úsměvem.
jarvis_596b8b9f498e6104b9804ea5.jpeg Socha Sedící čert na kraji Staroměstského náměstí funguje jako poutač na Rónovu výstavu. Foto: Galerie hlavního města Prahy

Hladký, oblý čert z bronzu sedí na okraji Staroměstského náměstí a objímá si kolena. Přes metr a půl vysoká socha se poněkud ztrácí mezi stolky obsypanými unavenými turisty. "Čeká na svou příležitost," komentuje plastiku její autor Jaroslav Róna. Právě jemu je věnována velká výstava v Domě U Kamenného zvonu a Sedící čert je tu jako poutač.

Oblíbený malíř a sochař, autor Kafkova pomníku v Praze nebo velké jezdecké sochy Jošta Lucemburského v Brně, měl na stejném místě velkou přehlídku před dvaceti lety. Tehdy galerie představovala čerstvého čtyřicátníka, známého člena ještě existující skupiny Tvrdohlaví.

Nyní, v roce Rónových šedesátin, připravila pokračování kurátorka Olga Malá, jež chystala i předchozí výstavu.

Srovnání, které nejlépe umožňují katalogy obou přehlídek, ukazuje, že Róna se příliš nezměnil ve stylu ani v tématech. Stále ho zajímají fantaskní krajiny, mytické postavy a různé podoby apokalypsy. Přibyly exotické inspirace, nejzřetelněji u Rónových soch jsou čitelné odkazy na toltéckou a egyptskou kulturu.

Například u bronzového sedmimetrového sousoší Mytická loď, které zdobí dunajskou náplavku v Bratislavě a na výstavě je jeho model: uprostřed úzké loďky sedí těhotná žena s půlměsícem na hlavě, vepředu dřepí pes a na konci stojí muž jako převozník Charón v postoji typickém pro egyptské fresky.

Exotický je také Africký plavec nebo Adam se zavřenýma očima, který drží v jedné ruce jablko a druhou dlaní škrtí hada. Variací na Rónovu oblíbenou postavu rytíře je Nosorožec, který má jako nějaký bojovník z Hvězdných válek hlavu a ramena chráněné pancířem a stojí vzpřímeně jen na zadních.

Divák, který má před očima především Rónovy sochy, jež hojně postávají i mimo galerie, bude mezi jeho obrazy zpočátku zaskočen: umělec, jenž je stejným dílem malíř i sochař, ve svém dvojrozměrném díle zřetelně potemněl. Tmavé odstíny na plátně kombinuje se sytě žhnoucími, alarmujícími barvami.

Tři roky staré modročerné plátno nazvané Ingoty zachycuje město, na jehož zataženém horizontu se špičatí továrna. Jeho ulice drtí tři ohromné rozžhavené železné válce spadlé z vesmíru. Možná je to ale spíš dárek z pekel, jak naznačuje příbuzný, o sedm let mladší obraz Osud města. Nad stejnou metropolí zahalenou modročerným stínem zde právě zapadlo slunce, ale v popředí se zvedá čert se zkříženýma rukama na prsou.

Obzvlášť první patro galerie působí depresivně a zároveň vábivě. Jako noční můra, která se vrací, ale je jasné, že zatím je to jen sen. Však také Jaroslav Róna o svých námětech mluví jako o neodbytných myšlenkách, které musí zhmotnit, "aby se jich zbavil".

Některé inspirace pocházejí z literatury, jak ukazuje soubor ilustrací k Orwellově knize 1984, jež se zdá být klíčem také k dalším vystaveným militantním, diktátorským výjevům. Apokalypticky působí i několik technicistních plastik. Necelý metr vysoké Ministerstvo připomíná tvrz i kafkovsky složitý labyrint, Továrna je už zcela dehumanizovaný objekt.

Výstava

Jaroslav Róna: 1997–2017
(Pořádá Galerie hl. m. Prahy)
Dům U Kamenného zvonu, Praha 
Výstava potrvá do 29. října.

Dotírající tísnivý pocit z velké koncentrace temných výjevů na výstavě rozptýlí multivizuální projekce filmu režiséra Pavla Štingla o vzniku jezdecké sochy Jošta Lucemburského nazvané Odvaha.

Snímek dohromady skládají dva až tři různé doplňující se záběry − jeden například zachycuje hovořícího umělce a další souběžně snímají jeho ruce modelující sochu. Róna je zde příjemně neformální. Ukazuje se, že autor depresivních prací je vtipkující, rozložitý muž se širokým úsměvem a silným pražským přízvukem.

Film mimoděk připomene, že Jaroslav Róna je také performer. V 80. a 90. letech účinkoval v Pražské pětce a občas stále vystupuje spolu s grafikem Alešem Najbrtem a výtvarníkem Františkem Skálou ve šviháckém triu Tros Sketos.

Ve snímku režiséra Štingla, který je v expozici realizován jako prostorová montáž, v níž se obraz násobí zrcadlením a také zvuk doléhá z více stran, zazní několik spontánních bonmotů. V nejlepším z nich spojuje Jaroslav Róna sebeironii s obdivem ke svým vzorům, ale také s uměleckým sebevědomím: "Nejradši bych byl, kdyby k mé soše přišel Michelangelo, Rodin a Bourdelle a pochválili mě. Jo a ještě nějaký Donatello."

Magdalena Čechlovská
Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus

V Česku vznikly první brýle pro virtuální realitu. Pomůžou pro vývoj designů aut Škoda a BMW

Banky financují až 80 procent ekonomického růstu. Neoslabujte je daněmi, říká šéf skupiny KBC

Cílem prezidentských voleb není někoho porazit, ale zvítězit, říká Kubera. Sám kandidaturu zvažuje

Státní dluh je nejvyšší v historii. Po volbách zadlužení dále poroste, říká analytik

Papežovy oblíbené aerolinky se možná zachrání. Krachující Alitalia dostala deset nezávazných nabídek

reklama