Henning Mankell: Italské boty

Když je zima, vždycky se cítím osamocenější.

Mráz za oknem mi připomíná chlad v mém těle. Jsem napadený ze dvou stran. Neustále však bojuju, jak proti zimě, tak proti osamocení. Proto každé ráno vysekávám díru do ledu. Kdyby v zamrzlé zátoce stál někdo s dalekohledem a sledoval, co dělám, musel by si myslet, že jsem blázen a že se chystám na smrt. Nahý muž v mrazivé zimě, který svírá v ruce sekeru a chystá se vysekat díru do ledu?

Vlastně možná doufám, že tam jednou někdo bude — černý stín proti vší té bělosti —, kdo by mě viděl a rozmýšlel se, jestli má zasáhnout, než bude pozdě. Mě však není nutné zachraňovat, protože já nehodlám spáchat sebevraždu.

Dřív v životě — v souvislosti s onou velkou katastrofou — ve mně zoufalství a vztek někdy tak nabraly na síle, až jsem uvažoval, že sám se sebou skoncuju. Ale nikdy jsem se o to nepokusil. Zbabělost mě věrně provází po celý život. Dřív jsem věřil a věřím tomu i teď, že v životě jde o to, abychom nepustili otěže. Život je křehká větev nad propastí. Na ní budu viset, dokud se udržím. Potom spadnu, já i všichni ostatní, a nevím, co mě čeká. Je tam dole někdo, kdo mě přivítá? Nebo mi vstříc pádí jenom chladná, tvrdá tma?

Moře je zamrzlé.

Letos, na počátku nového tisíciletí, je zima tuhá. Když jsem se ráno probudil do prosincové tmy, měl jsem dojem, že slyším led zpívat. Nevím, kde se ve mně vzala ta představa, že led dokáže zpívat. Možná mi to, když jsem byl malý, říkal dědeček, který se tady v šérech narodil.

Ale za tmy mě vzbudil nějaký zvuk. Nebyla to kočka ani pes. Mám dvě zvířata, která spí tvrději než já. Moje kočka je stará a ztuhlá a pes je na pravé ucho hluchý jako špalek a na levé slyší hodně špatně. Můžu kolem něj proklouznout a on si toho ani nevšimne.

Ale tenhle zvuk?

Pokusil jsem se ve tmě zorientovat. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že musí jít o led, který se pohybuje, třebaže tady v zálivu dosahuje deseticentimetrové tloušťky. Minulý týden, když jsem byl neklidnější než obvykle, jsem došel na okraj, kde se led setkává s otevřeným mořem. Bylo to víc než kilometr za posledním ostrůvkem. Led v zátoce by se tedy neměl pohybovat. On se však zvedal a klesal, skřípal a zpíval.

Naslouchal jsem těm zvukům a najednou jsem si pomyslel, že život utekl hrozně rychle. Teď jsem tady. Šestašedesátiletý muž, finančně nezávislý, se vzpomínkou, která ho neustále sužuje. Vyrostl jsem v chudobě, kterou si dnes v této zemi dokážeme představit jen stěží. Můj otec byl ušlápnutý číšník s nadváhou a máma se neustále snažila vyjít s penězi. Já jsem z téhle studny chudoby vylezl. Jako dítě jsem si tady často hrával a neměl jsem tušení o čase, který se krátí. V té době byli babička s dědečkem ještě činorodí, zatím nezestárli do nehybnosti a čekání. On voněl po rybách a jí chyběly všechny zuby. Ačkoliv byla vždycky hodná, v pohledu na to, jak se její úsměv otevíral jako černá díra, bylo něco děsivého.

Není to tak dávno, co jsem se nacházel uprostřed prvního jednání. Nyní už začal epilog.

Tam venku ve tmě zpíval led a já jsem přemýšlel, jestli se o mě nepokouší infarkt. Vstal jsem a změřil si tlak. Všechno bylo v pořádku, krevní tlak sto padesát pět na devadesát, pulz normální, šedesát čtyři úderů. Prohmatal jsem se, jestli mě něco nebolí. Mírně mě bolela levá noha. To se stává a nijak mě to neznepokojuje. Ale z toho ledu venku jsem se cítil špatně. Znělo to jako podivný sbor nejasných hlasů. Posadil jsem se v kuchyni a čekal do svítání. V trámech praskalo. Buď se dřevo rozpínalo mrazem, nebo se v některé ze svých tajných chodbiček pohybovala myš.

Teploměr za oknem ukazoval minus devatenáct stupňů.

Dneska udělám to, co každý zimní den. Obléknu si župan, na nohy natáhnu ustřižené holínky, vezmu sekeru a sejdu k molu. Otvor vysekám rychle, protože tam, kde dělám díru, nebývá led silný. Potom se svléknu a ponořím se do bahnité vody. Bolí to, ale když se opět vyškrábu na led, mráz jako by se proměnil v intenzivní teplo.

Do své černé díry lezu proto, abych pocítil, že pořád žiju. Potom mám pocit, že osamělost pomalu odeznívá. Jednoho dne možná zemřu šokem, až do díry vlezu. Dotýkám se dna, takže nezmizím pod ledem. Budu stát v otvoru, který brzy opět zamrzne. A tak mě najde Jansson, který po ostrůvcích rozváží poštu.

Nikdy, dokud bude žít, nepochopí, co se stalo.

Ale to mě nezajímá. Svůj domov jsem si zařídil jako nedobytnou pevnost — tady na ostrůvku, který jsem zdědil. Když vystoupím na pahorek za domem, mám výhled přímo na moře. Není tam nic kromě ostrůvků a skalisek, jejichž temné hřbety lze zahlédnout těsně nad hladinou vody nebo povrchem ledu. Když se podívám na druhou stranu, vnitřní šéry houstnou. Ale nikde nevidím jiný dům než ten svůj.

Samozřejmě jsem to takhle neplánoval.

Tento dům měl sloužit jako letní útočiště. Nikoliv jako nejzazší skanzen, který musím bránit. Každé ráno, když vysekám díru nebo se ponořím do letně vlahé vody, se znovu podivím, co se to vlastně s mým životem stalo.

Vím, co se přihodilo. Udělal jsem chybu. A neodvážil jsem se přijmout její důsledky. Kdybych tehdy věděl to, co vím dnes, co bych udělal? Nedokážu na to odpovědět. Jsem si jistý jenom tím, že bych nemusel sedět tady, jako vězeň daleko na moři.

Měl jsem žít podle nastaveného plánu.

Poměrně záhy jsem se rozhodl stát se lékařem. Došlo k tomu v den mých patnáctých narozenin, kdy mě otec k mému velkému údivu pozval do restaurace. On, který byl sám číšník a který v zarputilém boji za vlastní čest pracoval jenom přes den, nikdy večer. Pokud ho povolali na večerní směnu, vymluvil se. Pořád si pamatuju matčin neklidný pláč, když občas přišel domů a oznámil, že skončil. A najednou mě chtěl vzít do restaurace. Zaslechl jsem, jak se matka s otcem hádají, jestli mi to dovolí. Skončilo to tím, že se máma zamkla v ložnici. Dělávala to, když se něco postavilo proti ní. V jistých obzvlášť složitých obdobích trávila zamčená ve svém pokoji téměř veškerý čas. Vždycky to tam vonělo po levanduli a slzách. Já jsem spal na pohovce v kuchyni a otec si s hlasitým vzdycháním rozložil matraci na zemi.

Během života jsem se setkal s mnoha plačícími lidmi. Jako lékař jsem vídal umírající i ty, kteří se dozvěděli, že někdo z jejich blízkých onemocněl nevyléčitelnou chorobou. Ale jejich slzy nikdy nevydávaly takovou vůni, která by připomínala mou matku. Otec mi cestou do restaurace vykládal, že je přecitlivělá. Pořád tápu nad tím, co jsem mu tehdy odpověděl. Co jsem vlastně mohl říct? Moje první vzpomínky patří matce, jak hodiny a hodiny plakala nad penězi, které nám chyběly, nad chudobou, která čpěla ze všeho v našem životě. Otec jako by její nářky neslyšel. Když ho po příchodu domů přivítala s dobrou náladou, bylo všechno v pořádku. Pokud ležela v posteli ve své levandulové vůni, bylo to také dobré. Po večerech se otec věnoval třídění své velké sbírky cínových vojáčků, které rovnal v souladu s rekonstrukcemi historických bitev. Než jsem usnul, sedával na okraji mé postele, hladil mě po hlavě a stěžoval si, že moje matka je příliš citlivá, a tak mi bohužel nemůžou pořídit sourozence.

Vyrůstal jsem v zemi nikoho, mezi slzami a cínovými vojáčky. A s otcem, který tvrdohlavě prohlašoval, že číšník a operní zpěvák mají společné to, že oba k výkonu svého povolání potřebují pořádné boty.

Bylo to tak, jak rozhodl. Šli jsme do restaurace. Přistoupil k nám číšník, aby přijal objednávku. Otec se složitě a velmi podrobně vyptával na telecí biftek, který si nakonec poručil. Já jsem se rozhodl pro sledě. Léta na ostrově mě naučila mít rád ryby. Číšník se vzdálil.

Bylo to poprvé, kdy jsem směl vypít sklenku vína. Ihned mi stouplo do hlavy. Po jídle mě otec s úsměvem pozoroval a zeptal se, čemu bych se chtěl v životě věnovat.

Nevěděl jsem. Už jsem kvůli němu šel na reálku. Neveselá škola se svými ošuntělými vyučujícími a chodbami čpícími vlnou mi neskýtala prostor, abych se zamýšlel nad nějakou budoucností. Podstatné bylo jenom přežít další den, nenechat se načapat, že jsem neudělal úkol, a neupoutávat pozornost. Další den byl vždy velmi blízko, nedalo se přemýšlet o horizontu, který by ležel za koncem dalšího pololetí. Nevybavuju si, že bych někdy o budoucnosti hovořil se svými kamarády.

„Je ti patnáct,“ řekl otec. „Nastal čas, aby ses zamyslel nad tím, co chceš v budoucnu dělat. Chceš se pustit do hospodské branže? Možná se po skončení školy promyješ nádobím až do Ameriky. Bylo by fajn, kdyby ses porozhlídl po světě. Jenom nezapomínej na dobré boty.“

„Já nechci být číšník.“

Odpověděl jsem velmi ostře. Nepoznal jsem, jestli to otce zklamalo, nebo se mu ulevilo. Usrkl vína, ukazovákem si přejel přes kořen nosu a pak se zeptal, jestli skutečně nemám do budoucna žádné plány.

„Ne.“

„O něčem jsi musel přemýšlet. Které předměty máš nejradši?“

„Hudebku.“

„Ty umíš zpívat? To je pro mě novinka.“

„Neumím zpívat.“

„Nebo ses bez mého vědomí naučil hrát na nějaký nástroj?“

„Ne.“

„Tak proč máš nejradši hudebku?“

„Dirigent Ramberg se o mě nestará.“

„Co tím chceš říct?“

„Zajímají ho jenom ti, co zpívat umějí. Nás ostatních si nevšímá.“

„Takže máš nejradši předmět, kterého se ani neúčastníš?“

„Chemie je taky fajn.“

To otce očividně překvapilo. Na kratičký okamžik se zdálo, že pátrá ve svých vzdálených vzpomínkách z vlastních chudých školních let, zda vůbec takový předmět jako chemie existoval. Sledoval jsem ho jako očarovaný. Měnil se mi před očima. Dřív se na něm neměnilo nic kromě jeho oblečení, bot a barvy vlasů, které mu stále více šedivěly. Teď se stalo něco nečekaného. Jako by ho zachvátila náhlá bezmoc a já jsem ho teprve teď spatřil. Ačkoliv mnohokrát seděl na okraji mé postele a plaval se mnou tady v zátoce, stále se nacházel hodně daleko ode mě. Teď, ve své bezmoci, se mi přiblížil. Byl jsem silnější než onen muž, který seděl naproti mně u bílého ubrusu v restauraci, kde kapela hrála hudbu, kterou nikdo neposlouchal, cigaretový kouř se mísil se silnými parfémy a vína v jeho sklence ubývalo.

A tehdy jsem se rozhodl, jak odpovím. Svou budoucnost jsem objevil — nebo stvořil — právě v tom okamžiku. Otec na mě pohlédl šedivě modrýma očima. Vypadalo to, že se vzchopil z bezmoci, která ho postihla. Já jsem ji však viděl a nikdy na ni nezapomenu.

„Podle tebe je fajn chemie? Proč?“

„Protože budu doktor. To člověk musí něco vědět o chemických sloučeninách. Chci operovat.“

Pohlédl na mě s náhlým odporem.

„Ty budeš řezat do lidí?“

„Jo.“

„Lékařem se nestaneš jenom se zkouškou z reálky.“

„Budu pokračovat a udělám si maturitu.“

„Aby ses mohl prsty vrtat v lidských vnitřnostech?“

„Chci být chirurgem.“

A v tu chvíli se zrodil plán mého života. Nikdy dřív jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych se mohl stát lékařem. Neomdlíval jsem při pohledu na krev nebo injekci, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že bych strávil život v nemocničních chodbách a na operačních sálech. Když jsme toho dubnového večera kráčeli domů, otec přiopilý, já sám ovíněný patnáctiletý kluk, uvědomil jsem si, že nešlo jenom o odpověď mému otci. Dal jsem sám sobě slib.

Stanu se lékařem. Zasvětím život tomu, že budu řezat do lidských těl.