Celovečerní debut britského režiséra Adama Smithe nazvaný Proti vlastní krvi, který ve čtvrtek vstoupil do českých kin, se odehrává v prostředí irských kočovníků žijících jako novodobí psanci v karavanovém táboře uprostřed jednoho z nejbohatších anglických hrabství Gloucestershire.

Tvůrci filmu se spoléhají na neotřelé téma, efektní kameru i střih, náladotvorný soundtrack a hlavně na herecké obsazení v čele s Michaelem Fassbenderem. Spoléhají se na to však až příliš.

V centru příběhu krystalizují komplikované vztahy v třígeneračním klanu rodiny Cutlerových, jehož členové tráví dny poflakováním, popíjením, potyčkami, pytlačením a většími či menšími zlodějnami.

Život v kočovné komuně patriarchálně nesmlouvavou rukou diriguje Colby Cutler, kterého ztvárnil Brendan Gleeson. Jeho negramotný syn Chad, ztělesněný právě Michaelem Fassbenderem, a hlavně jeho manželka Kelly, kterou hraje Lyndsey Marshalová, ale již nechtějí vychovávat své děti na okraji společnosti a za hranou zákona. Zapuštěné rodinné kořeny však není snadné zpřetrhat.

Největším nedostatkem dramatu je jeho scenáristická, ale i žánrová neujasněnost, kterou trefně vystihl jeden z amerických recenzentů, když o snímku Proti vlastní krvi napsal, že místy působí, jako by „Guy Ritchie natočil Malou Miss Sunshine“.

Film osciluje mezi sociálním dramatem o dysfunkční rodině a „pohodářskými“ kriminálkami typu Podfu(c)k, aniž by většinu z rozehraných motivů nějak důsledněji rozvíjel. Pozvolna se odvíjejícímu příběhu dodává větší dynamiku pouze několik rychlých a zběsilých automobilových honiček s policajty, jež ale vypadají, jako by vypadly z úplně jiného filmu i žánru.

Ačkoli se ve snímku objevuje několik drsnějších scén, jeho vyznění je až překvapivě smířlivé. Nedojde v něm ani k nějakému vyostřenějšímu generačnímu konfliktu, který naznačuje – významově poněkud posunutý – český distribuční titul Proti vlastní krvi (originální název snímku zní Trespass Against Us).

Podstatnějším než jen opatrně rebelující postoj Chada k otci, který zavrhuje jakékoli vzdělávání svých dětí i vnoučat, se postupně stává vztah k jeho vlastnímu sedmiletému synkovi.

Archetypální model střetu syna s dominantním otcem dokonce vyústí v melodramatické finále, ve kterém významnou roli sehrává štěňátko něžně držené v chlapáckém náručí kajícího se hříšníka. Nejen tato scéna dokládá, že tvůrci filmu chtějí, aby s postavami – tak jako v „cool“ filmech Guye Ritchieho – diváci sympatizovali.

K tomu však v případě dramatu Proti vlastní krvi není sebemenší důvod. Jeho protagonisté sice pocházejí z nonkonformní sociální skupiny irských „travellerů“, kteří se odmítají integrovat do společenského systému a žijí svobodně podle vlastních zvyků a pravidel, na rozdíl od většiny z nich jsou ale aktéři filmu takřka bez výjimky kriminálníci. A to navíc někteří dosti odpudiví kriminálníci. V Americe by se jim říkalo spíše „white trash“ (bělošská spodina).

Navzdory několika biblickým odkazům Smithovo drama zůstává ukotveno v kategorii rodinného dramatu, kde se probírají velmi specifické individuální problémy. Snímek nemá širší společensko-sociální přesahy jako třeba znamenité drama britské režisérky Andrey Arnoldové nazvané American Honey. To se rovněž odehrává mezi svým způsobem „kočujícími“ outsidery z periferie západní společnosti, zároveň však mnohé vypovídá o samé podstatě „trumpovské“ Ameriky.

Bezvýrazný scénář Alastaira Siddonse alespoň částečně vyvažují autentické herecké výkony. Michael Fassbender sugestivně ztvárňuje dalšího rozháraného charismatického muže, jenž má běsy v očích i duši. Na druhou stranu se však na kočovníka, který neumí ani číst, ani psát, zdá až příliš pohledný a kultivovaný.

Film

Proti vlastní krvi

Režie: Adam Smith

CinemArt, česká distribuční premiéra 13. dubna

Jeho filmovou manželku přesvědčivě ztvárnila Lyndsey Marshalová, která na sebe upozornila mimo jiné jako nakrátko ostříhaná Kleopatra v seriálu Řím. Svoji Kelly hraje jako odkvétající krásku, která je zmítaná schizofrenním dilematem ženy, jež je partnerkou svého muže, ale především matkou svých dětí. Manžel ji živočišně přitahuje, přitom ji však děsí představa, že by její děti mohly dopadnout stejně jako muž, s nímž je zplodila.

Intenzivně vyznívají i scény mezí ní a jejím tchánem v podání neústupně zaťatého Brendana Gleesona. Ten v ní cítí vážné ohrožení zavedených rodinných struktur, a proto jí dává při každém nesouladu jasně znát, že „psi si hrajou s kočkama, jenom dokud je nepoškrábou“.

Filmu samotnému by však k působivějšímu vyznění nějaký ten drásavější škrábanec naopak prospěl.