reklama

Jessie Burtonová: Múza

První kapitola
Čtěte více: Burton Jessie | první kapitola | Argo

Všechny nás nečeká takový konec, jaký si zasloužíme. O mnoha momentech, které životu dají jiný směr – například rozhovor s neznámým na lodi –, rozhoduje čirá náhoda. Nicméně nikdo vám nenapíše dopis ani si vás nevybere za zpovědníka bez dobrého důvodu. Právě to mě naučila ona: na šťastnou náhodu musíte být připraveni. Musíte se zapojit do hry.

V můj osudový den bylo tak horko, že se mi na blůze, kterou v tomhle obchodě s obuví dostává každý zaměstnanec, v podpaží rýsovala propocená kola. „Na velikosti nezáleží,“ řekla zákaznice, zatímco si obličej zlehka otírala kapesníkem. Bolela mě ramena a konečky prstů jsem měla odřené. Zůstala jsem na ni zírat; její blond vlasy, na čele zpocené, barvou připomínaly kožíšek mokré myši. Před londýnským vedrem se nikam neschováte. Netušila jsem to, ale ta žena byla poslední zákaznice, kterou jsem musela obsloužit.

„Co prosím?“

„Teď jsem vám to řekla,“ vzdychla žena. „Na velikosti nesejde.“

Kniha

Jessie Burtonová

Múza

2017, Nakladatelství Argo, přeložila Jitka Fialová, 464 stran, 358 korun

Blížila se zavírací doba, což znamenalo, že každý kousíček suché kůže – všechnu tu prstovou drť, jak jsme tomu říkali –, zanedlouho budeme muset z koberce vyluxovat. Cynth vždycky prohlašovala, že by se z těch oškrabků dala složit celá noha od kotníku dolů, příšerka, jen začít hopsat. Cynth se práce v Dolcis Shoes líbila a jen díky ní jsem tam dostala místo i já, ale už za hodinu po začátku každé směny jsem netoužila po ničem víc než po příjemném chladu svého pokoje, levných zápisnících a tužce, která čeká u mé úzké postele. „Holka, tvař se, jako že jsi naživu,“ zašeptala mi Cynth. „Nebo snad děláš v pohřebním ústavu hned vedle?“

Zamířila jsem do skladu, kam jsem se tolikrát vytratila a vůči jehož odpornému pachu pogumovaných podešví jsem už byla imunní. Měla jsem sto chutí tam vejít a na stěnu plnou krabic tiše zakřičet.

„Počkejte! Tak počkejte přece!“ volala ta žena za mnou. Když se ujistila, že má mou pozornost, sehnula se, zula si odřenou lodičku a ukázala mi nohu, na které chyběly prsty. Neměla ani jeden. Na vybledlém koberci nevinně spočíval hladký pahýl, silný špalek masa.

„Vidíte,“ řekla zdrceně a shodila z nohy druhou botu, aby ukázala totožný stav věcí. „Já si... prostě si špičky bot vycpávám papírem, takže je úplně fuk, jakou velikost přinesete.“

Na ten úděsný pohled jsem dodnes nezapomněla; na tu Angličanku, co mi ukázala nohy bez prstů. Tehdy mi to jistě připadalo odporné. Vždycky říkáme, že mladí přicházejí do styku s ošklivostí zřídkakdy, a tak ještě neumějí šok zamaskovat. I když kdovíjak mladá jsem zase nebyla, v šestadvaceti. Neutkvělo mi v paměti, co jsem v tu chvíli udělala, zato si vzpomínám, že když jsem o tom Cynth cestou domů do společného bytu kousek od Clapham Common vyprávěla, vyjekla hrůzou.

„Beznohá příšera!“ vykřikla. „Už si pro tebe jde, Delly!“ A potom s pragmatismem optimisty dodala: „Aspoň může nosit každou botu, kterou si zamane.“

Snad to byla čarodějnice a její příchod mi zvěstoval, že můj život brzy nabere jiný směr. Tomu ovšem nevěřím; za tou změnou stála jiná žena. Ale ten děsivý zážitek skutečně ukončil jednu kapitolu mého života. Odhalila snad ve mně zranitelnost podobnou té své? Nebo jsme obě byly v situaci, kdy nám nezbývalo nic jiného než tu mezeru zaplnit papírem? Nevím. Stále zůstává ve hře šance, i když mizivá, že doopravdy nechtěla nic víc než nové boty. Přesto na ni vždycky myslím jako na pohádkovou bytost, protože právě v ten den se pro mě změnilo vše.

Během posledních pěti let od chvíle, kdy jsme z Portu of Spain připluly do Anglie, jsem se ucházela o mnoho jiných zaměstnání, ale marně. Když vlak ze Southamptonu tenkrát supěl k nádraží Waterloo, Cynth si komíny domů spletla s továrními a doufala ve spoustu pracovních příležitostí. Ale ukázalo se, že to zdaleka nebude tak jednoduché. Často jsem si malovala, že Dolcis opustím, a jednou jsem dokonce požádala o místo svačinářky v jistém celostátním deníku. Doma by mě s mým titulem a při mé ješitnosti ani ve snu nenapadlo někomu servírovat čaj, ale Cynth k tomu jen podotkla: „Odelle, tu práci by zvládla kulhavá žába s jedním okem a hluchá jako pařez, ale tobě ji stejně nedají.“

Cynth, se kterou jsem chodila do školy a potom odjela do Anglie, se tu zbláznila do dvou věcí: do bot a do svého snoubence, Samuela, s nímž se setkala v našem místním kostele kousek od Clapham High Street. Měla mimořádné štěstí: obvykle se tam scházela jen spousta starých tetek, které nám vykládaly o starých dobrých časech. Právě díky němu Cynth nebyla tak netrpělivá jako já, což mezi námi občas vyvolávalo napětí. Často jsem prohlašovala, že už to dál nevydržím, že nejsem jako ona, a Cynth vždycky odsekla: „Tak já sem ovce, a ty seš ta chytrá?“

Telefonicky jsem se ozvala na mnoho inzerátů, které uváděly, že praxe není nezbytná, a lidé se mnou mluvili moc mile, ale sotva jsem se tam ukázala, zázrak, zázrak! – každičké místo už bylo obsazené. Přesto jsem – říkejte tomu pošetilost, říkejte tomu snaha domoci se spravedlnosti i v případě člověka mého původu – žádala o místo znova a znova. Nejnovější nabídka, a nejlepší, jakou jsem kdy viděla, byla písařka na Skeltonově institutu výtvarných umění, v budově v neoklasicistním stylu. Tu instituci jsem dokonce jednou navštívila, v sobotu, kdy jsem měla jednou za měsíc volno. Potulovala jsem se tam celý den, od Gainsborougha přes akvatinty Williama Blakea až k Chagallovi. Ve vlaku domů do Claphamu pak na mě jedna holčička zírala, jako bych byla obraz. Natáhla ručičku, prstíky mi promnula ušní lalůček a zeptala se maminky: „Dá se to umýt?“ Matka jí za to nevyčinila: viděla jsem na ní, že by sama dala kdovíco za to, kdyby jí můj lalůček odpověděl.

Neprosazovala jsem se na Univerzitě Západní Indie mezi ty nejlepší, abych získala ceněný titul z anglické literatury – a potom mi nebyl k ničemu. Nehodlala jsem strpět jen tak pro nic za nic, aby mě dítě ve vlaku štípalo do ucha. Doma mi sám britský konzulát v soutěži pro studenty z Britského společenství národů udělil první cenu za báseň „Hymenocallis caribaea“. Je mi líto, Cynth, ale nemám v úmyslu po zbytek života zpoceným Popelkám obouvat boty. Samozřejmě jsem to vždycky oplakala, obvykle to odnesl splasklý polštář. Ta touha byla stále silnější a styděla jsem se za ni, ale díky tomu jsem byla sama sebou. Chtěla jsem dělat větší věci, a už jsem čekala pět let. Mezitím jsem z pomstychtivosti psala básně o anglickém počasí a matce jsem lhala, že Londýn je samo nebe.

Když jsme s Cynth dorazily domů, na rohožce ležel dopis. Skopla jsem boty a zůstala jsem na chodbě stát jako přikovaná. Poštovní razítko uvádělo Londýn W. 1, střed světa. Viktoriánské dlaždice mě studily do nohou; zahýbala jsem prsty na jejich hnědi a modři. Vsunula jsem prst pod klopu obálky a zvedla ji jako zlomený list. Uvnitř byl papír s hlavičkou Skeltonova institutu.

„Tak co?“ zeptala se Cynth.

Neodpověděla jsem. Nehtem jsem ryla do Brailleova květinového vzoru na tapetě značky Anaglypta našeho pana domácího a v šoku jsem dopis dočetla až do konce.

Skeltonův institut Skeltonovo náměstí Londýn, W. 1

16. června 1967

Vážená slečno Bastienová,
 děkuji za zaslání Vaší žádosti a Vašeho životopisu.
 Ať už nás život přivede do jakékoli situace, můžeme jen doufat, že z něj dokážeme mít radost. Očividně jste mladá a velmi schopná žena, která si s lecčím dovede poradit.

Proto Vás s potěšením zvu na zkušební dobu jednoho týdne na pozici písařky.

Bude třeba se u nás naučit mnoho věcí, většinu z nich samostatně. Jestliže Vám tyto podmínky vyhovují, odpovězte mi, prosím, obratem pošty, zda nabídku přijímáte, a z toho pak vyjdeme. Nástupní plat činí deset liber týdně.

Se srdečným pozdravem Marjorie Quicková

Deset liber týdně. V Dolcisu mi dávali jen šest. Čtyři libry by znamenaly propastný rozdíl, ale tady nebyly peníze na prvním místě. Hlavně že jsem se dostala o krok blíž k tomu, co – jak jsem slýchala ve škole – je životně důležité: kultura, dějiny, umění. Podpis hustým černým inkoustem, s okázalými písmeny „M“ a „Q“, byl po italsku velkolepý. Dopis slabě voněl po zvláštním parfému a měl zohýbané rohy, jako by ho Marjorie Quicková nosila v kabelce několik dnů, než se konečně rozhodla donést ho na poštu.

Sbohem, boty v regálech, sbohem, otročino! „Mám to místo,“ zašeptala jsem přítelkyni. „Chtějí mě. Mám ho, mám!“

Cynth vykřikla a objala mě. „Ano!“

Vzlykla jsem. „Tys to dokázala. Dokázalas to,“ pokračovala a já se nadechla vůně jejího krku; stejně voněl po bouři vzduch v Portu of Spain. Vzala si ode mě dopis a zeptala se: „Co je to za divný jméno, Marjorie Quicková?“

Byla jsem příliš šťastná, než abych dokázala odpovědět. Zaryj nehtem do té stěny, Odelle Bastienová; utrhni ten papírový květ. Ale říkám si, když teď už vím, co se stalo potom, jaké potíže ti to způsobilo, udělala bys to znova? Objevila by ses v osm dvacet pět ráno v pondělí třetího července roku 1967 – v pečlivě nasazeném novém kloboučku a s prsty zkroucenými v botách z Dolcisu –, abys ve Skeltonu pracovala za deset liber týdně pro ženu, která se jmenuje Marjorie Quicková?

Ano, udělala bych to. Protože jsem byla Odelle a Quicková byla Quicková. A myslet si, že máte nějakou jinou možnost, může jen blázen.

Přeposlat
Diskuse
reklama
comments powered by Disqus
reklama

Čeští vývojáři lobbují u státu za lepší podmínky. Hry se mohou stát vývozním artiklem jako auta, říká Bělobrádek

Co prosazují na Šumavě ekologové, je úchylka a masochismus, říká největší šumavský hoteliér Talián

Růžová kola přechází z aktivity nadšenců v byznys. Bicykly zdražují a přicházejí o duši

Česku vyhovují změny, kterými má projít Evropská unie. Premiér Sobotka je na summitu v Římě podpoří

České podnikatelské baroko: Paláce s výklenky, věžemi a mansardovými střechami i domy jako ze stavebnice

X
Nemáte-li registraci, pokračujte zde
Nepamatuji si heslo
Potřebujete poradit?
Volejte:233 071 197
e-mail: predplatne@economia.cz