Hned s prvním koncertem přišel průšvih. Skupina Aktual si premiérové vystoupení domluvila roku 1968 v západočeské Velké Hleďsebi na oslavě Mezinárodního dne žen. Po třech skladbách ji ženy vyhnaly ze sálu. "Na naši hudbu se zásadně nedalo tančit a nedala se ani poslouchat," napsal později šéf Aktualu, výtvarník Milan Knížák.

Uplynulou sobotu v pardubickém klubu Žlutý pes zahrál Aktual bezmála třicet písní − a dávno se už nikdo nebouří. Kapela tady zahájila sérii koncertů k padesátému výročí založení. Další se uskuteční pozítří v pražské Malostranské besedě.

Aktual během roku nejspíš odehraje víc koncertů, než jich bylo dohromady za dosavadních padesát let sporadické existence. Přesto se stal pojmem − díky Knížákovi. Ten normalizaci prožil jako solitér v undergroundu, ke kterému se příliš nehlásil.

Dlouhovlasého Knížáka policie poprvé surově zbila už v sedmnácti letech. Tehdy se definitivně zrodil jeho odpor ke komunismu, který byl také palivem písní: "Rozkopte obrazy, spalte knihy / divadla ať srovnaj buldozery / zahoďte všechno, co má ňákou cenu / spáchejte atentát na kulturu."

Když o dvacet let později seděl Knížák už jako rektor pražské Akademie výtvarných umění v televizním duelu proti předsedovi republikánů Miroslavu Sládkovi, mohl tam klidně Atentát na kulturu zazpívat znovu. Ta píseň − i mnohé Knížákovy další − zůstala adresná rovněž ve svobodných poměrech a neplatila jen na komunisty, kteří měli v 90. letech ještě stažené uši a potenciální nebezpečí pro demokracii se přelévalo do rukou extrémní pravice.

"Se vší úctou si myslím, že jsem lepší malíř než pan profesor," chvástal se Sládek, který občas také maloval, když se debata dotkla financování kultury. Bylo evidentní, že kdyby se tehdy sládkovci dostali k moci, knížákovskou "pakulturu" by netolerovali. Navíc tu před kamerami Knížák seděl proti ještě většímu egoistovi, než byl on sám. Či přesněji: než za jakého je kvůli vyhraněné povaze považován.

"Ze mě společnost stále dělá provokatéra, ale já jen reaguji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí," říká dnes.

Už s někdejším undergroundem − kterému relativně nedávno věnoval píseň Androš chcíp − si Knížák kolem krku nepadal. Nekonvenovalo mu ani scházení se "androšů", při němž se podle Knížáka podporovali ve svých slabostech. A tak ještě před Chartou 77 napsal píseň Kvůli pospolitosti se*u na pospolitost.

Jako kdyby fekálními slovy, obsaženými také v dalších textech, navedl k pozdější akci uměleckou skupinu Rafani. Ta roku 2004 odmítla konzervativní způsob, jakým coby generální ředitel vedl Národní galerii, vykálením se u Knížákových děl ve Veletržním paláci. Byla to jedna z reakcí, kvůli nimž Knížák víc zatrpkl.

Když dnes Milan Knížák zpívá v šansonu Do víka (rakve) nekopat slova "i když už bezmasý / stále dál děsím masy", zní v tom ironie nadhledu kmetského věku.

"Aktual vždycky vystupoval hodně málo, poněvadž ho nikdo nechtěl. Neměli jsme žádné stádo fanoušků ani jsme nebyli označeni za ,státní underground', jak to udělal Havel s Plastiky. Při naší hudbě se nedalo tancovat, písně měly provokativní texty, kterých se lidé báli, a hlavně vedl to ten zas*anej Knížák," shrnul svou pozici nedávno umělec, kterému jako by mnozí nechtěli přiznávat hudební vizionářství, na něž musel sám upozorňovat.

Třeba na to, že vzhledem k úsečné podstatě skladeb předznamenal Aktual pozdější punk. Nebo na to, že je Knížák vynálezcem "destruované hudby": už v první polovině šedesátých let coby předchůdce dýdžejů zpomaloval a zrychloval desky na gramofonu, nebo je hrubě znehodnocoval, aby pak přehráváním torz vytvářel "nehudbu".

Aktual lze také považovat za první industriální kapelu, která používala i vrtačku, motocykl, sirény či železa.

Ještě před několika lety kapela z nostalgie túrovala motorku na koncertu vydavatelství Guerilla Records, ale uplynulou sobotu už ji nechala v garáži. Zahájené koncerty Aktualu zní klasicky rockově, zahrané nesrovnatelně dokonaleji než před půl stoletím. V repertoáru převažují prastaré skladby drsné podstaty. V těch novějších ale už Milan Knížák inklinuje k až nebývalé melodické líbeznosti, jakoby se nehodící do původního portfolia Aktualu.

To je ale na světě tak zařízené, že člověk s roky spěje k harmonii. Pak s ní každý jednou splyne zcela. A bude po průšvizích.