Země Moresnet a jí podobné
Nick Middleton: Atlas zemí, které neexistují
2016, Nakladatelství 65. pole, přeložil Rani Tolimat, 230 stran, 548 korun
Čtenáři mají velké štěstí: žijí v zemi, která existuje. Zní to jako banalita, ale mnoho lidí takovou jistotu zkrátka nezná. Přebývají v zemi, kterou jiné státy neuznávají, případně v oblasti, na kterou si dělá nárok hned několik sousedů. Jsou dokonce země, které za samostatné pokládá jen hrstka lidí. A nemusíme chodit až na tichomořské ostrovy nebo do Afriky. Na vlastní území si dělají nárok severoameričtí indiáni. Situace Tibetu či Tchaj-wanu je obecně známá, ale sporná území máme i v Evropě. Krym? Katalánsko? Jistě, taky, ale ještě ostrovy Man či Forvik nebo území Moresnet v Belgii či Sevorga v Itálii.
Každou z neexistujících zemí přibližuje stručný text a přehledná mapa. Obrys daného útvaru zahlédne čtenář vyraženým prostorem už z předchozí strany. Proříznutá je i část obálky, tentokrát ve tvaru zeměkoule. Precizní typografické zpracování je dalším plusem výjimečné knihy. Vzpomínáte, jak jste byli jako děti fascinováni atlasy, jak jste na jejich stránkách objevovali svět? Tato kniha vám takový pocit vrátí. Ten svět totiž stále ještě pořádně neznáme.
S Opráski za Heroděsem
jaz: Opráski zhistorje svjeta
2016, Nakladatelství Grada, 72 stran, 199 korun
Opráski míří do světa! Populární komiks už českou kotlinu zmapoval důkladně a nemilosrdně. Nemohl si tedy nevšimnout, že za hranicemi zůstává spousta historických událostí, které je třeba nově pochopit a nově se jim zasmát.
Anonymní kreslíř Jaz to bere ve své "svjetové" publikaci téměř od Adama, konkrétně od Starého zákona a Perské říše. Obzvláštní zájem má o antickou filosofii. (Že by tím prozradil něco o sobě?) Několik příběhů věnovaných paradoxu, podle kterého Achilles nikdy nedohoní želvu, možná trochu víc potrápí naše mozkové závity, ale tohle zkrátka nejsou obecně známé záležitosti z českých dějin.
Protože jsme v době adventní, počkáme si s autorem Oprásků na Vánoce. Dozvíme se, že s kadidlem to Tři králové opravdu přehnali. A že koledu "Půjdem spolu do Betléma" jako první zapěli "Heroděsovi" žoldáci, když šli vraždit neviňátka.
Nový díl Oprásků prosviští na 70 stránkách celou historii světa a dovede ji až do současnosti. V ní se setkáme s "putinkinovými vesňičkami" a pochopíme skutečný důvod vzniku Facebooku. Ano, je tu s námi proto, abychom na tuto sociální síť mohli dávat opráski.
Muž v černém − zvenku i zevnitř
Reinhard Kleist: Johnny Cash, I See a Darkness
2016, Nakladatelství Argo, přeložila Alena Pokorná, 224 stran, 298 korun
Sex, drogy − a country. Hudba zvonivých kytar není pouze snění u táboráku. Je to taky pořádná jízda do temnot. Nejvýznamnější countryový zpěvák Johnny Cash je toho dokladem. Teprve když se vymanil z bídy, mohl se nad ní zamýšlet. Teprve když se dokázal odpoutat od alkoholu a drog, mohl o nich zpívat.
Jeho sdělení bylo tak syrové a uvěřitelné, že jím byli nadšeni i vězni proslulé folsomské věznice. Právě tímto legendárním vystoupením z roku 1968 je rámován komiks německého kreslíře Kleista o skutečně prvním muži v černém, o ikoně country Johnnym Cashovi.
Knize patří sebevědomé označení grafický román. Navzdory žánru, který nutně musí počítat se zkratkou, dokáže ukázat zpěvákův život v jeho nejednoznačnosti. Johnnyho sledujeme od jeho těžkých začátků. Poznáváme sny dospívajícího kluka, které se zdály být totálně nereálné. Ovšem jen do té doby, než je uskutečnil. Jsme svědky jeho slávy, ale také zatčení a snahy úřadů dostat ho za mříže jako pašeráka drog. Vidíme Cashe, který si nalhává, že má všechno pod kontrolou. Potkáváme ale taky muže, který dokázal oslovit lidi na okraji společnosti svým talentem a osobním příběhem. Tím, že navzdory slávě zůstal sám sebou, mužem v černém, který tu nejhlubší temnotu nesl v sobě.
Česko, smažák, turistika
Aleksandra a Daniel Mizielinští: Mapy
2016, Nakladatelství Host, přeložila Anna Halfarová, 110 stran, 499 korun
Atlas, jaký jste ještě neviděli. Tímto podtitulem vábí svého čtenáře rozměrné Mapy − kreslený atlas světa dvou polských grafiků. Není to úplná pravda: něco podobného jste už viděli, například v přírodopise pro první třídy ZŠ.
Mapy seřazené v tomto atlase nejsou ani politické, ani zeměpisné, nýbrž obrázkové. Po horách se tu prohánějí zvířata, na polích rostou plodiny a města se pyšní svými věžemi. Autoři posouvají tento sdělný princip ještě dál: v daných zemích potkáváme významné osobnosti (v případě Česka spisovatele Franze Kafku či autora krtečka Zdeňka Milera), typická jídla (bramboračka, smažený sýr) či záliby místních obyvatel (houbaření, turistika). Desítky malých obrázků zaplňují celou zemi, aby na další dvoustraně čekal nový, taky úplně pokreslený stát.
Stostránková publikace nemůže zaznamenat všechny státy světa. Chybí Střední Amerika, Blízký východ, Afriku zastupuje pouhých sedm států. V knize nenajdeme ani země východní Evropy. Český čtenář však může být klidný, sousední státy tu jsou, stejně jako západní Evropa a ty největší země světa.
Mapy jsou klasickým dárkem, který koupí rodiče svým dětem, aby si ho pak užívali sami. Nebo společně s nimi.
Melancholie ze 17. století
Robert Burton: Anatomie melancholie
2016, Nakladatelství Prostor, přeložil Miroslav Petříček, 340 stran, 347 korun
Knižní produkce působí tak trochu jako žrout novinek. Zkuste ale dát někomu pod stromeček starší knihu. Podívá se do tiráže, a když uvidí, že je pár let stará, bude z ní mít radost asi jako z bavlněných ponožek. Traktát s názvem Anatomie melancholie vyšel letos a přitom je hodně starý, konkrétně čtyři staletí. Anglický publicista a kněz Robert Burton vydal svou esej poprvé v roce 1621. Je fascinující, že má stále co říct. Melancholie může a nemusí být totéž co deprese, případně chandra.
Rozsáhlá kniha není pouhým lamentem nad neveselými stránkami života, je shrnutím toho, co si o věci mysleli velcí duchové, a je zároveň satirou společenských nešvarů. Jak současně působí například Burtonovy postřehy o vládcích: "Jejich příklady se rychle šíří, jejich neřesti se stávají našimi neřestmi; jsou-li nad míru bezbožní, prostopášní, svárliví a nevzdělaní, obecný lid bude z větší části líný a nedbalý."
Burtonovo dílo ukazuje mimo jiné dobový způsob myšlení, opírající se o zdroje a citáty, aby je pak autor mohl dál variovat. I my se díky dávnému spisovateli máme oč opřít, vší melancholii navzdory.
