Baiba a Laume Skrideovy spolu hrají od dětství. Za tu dobu mezi nimi vzniklo důvěrné, instinktivní pouto, kterého teď obě sestry naplno využívají při svých komorních vystoupeních. Bylo zjevné také při jejich středečním debutu na Pražském jaru, kde lotyšské rodačky uhranuly návštěvníky Rudolfina. Ale o výtečný koncert šlo z více důvodů.

Zaprvé to byl program. Spousta komorních souborů se spokojí s osvědčeným repertoárem, který nikterak neposouvá hudební hranice ani nejde proti očekáváním publika.

Sestry Skrideovy to vzaly odjinud. Koncert začaly neobvykle veselou skladbou od Griega a završily jej temnou sonátou pozapomenutého polského skladatele z 20. století Mieczyslawa Weinberga. Publikum si tak odneslo zcela opačně řazený pocitový zážitek, než tomu na koncertech zpravidla bývá.

Obě sestry jsou výtečnými hráčkami a každá vede úspěšnou sólovou dráhu – Lauma jako koncertní klavíristka vystupuje s evropskými orchestry a roku 2007 získala cenu Echo Klassik Award za svoji debutovou nahrávku. Houslistka Baiba koncertuje po celém světě s neobvykle širokým repertoárem, nedávno například debutovala s Newyorskou filharmonií, s níž hrála náročný Bartókův Houslový koncert č. 2.

Ve společném recitálu se však jejich osobité hlasy nejen doplňují, ale dokonce navzájem zesilují.

Zvlášť patrné to bylo v Beethovenově Houslové sonátě č. 3, kde Laumina čistá, plynulá klavírní hra vyvažovala Baibin bohatý, více emocionální zvuk. Bylo zjevné, že obě skladbu dobře znají – úvodní a závěrečná věta krásně zarámovaly jemné prostřední Adagio, jehož zvuk jako by se vznášel nad pódiem. Skladba působila rezolutně i lyricky zároveň; hudebnice ji interpretovaly ukázněně a přitom dbaly na nejjemnější nuance. Krásná kombinace.

Výjimečný byl také jejich tón. Vše, co sestry Skrideovy zahrají, má v sobě nepatrně temný odstín, a přesto je to plné optimismu. Griegova Houslová sonáta č. 2 je z podstaty pozitivní skladba, kdysi napsaná na oslavu skladatelova manželství. Málokdy ji ale člověk slyší rozpohybovanou a rozehranou do tolika barev, jako se to na Pražském jaru podařilo sestrám Skrideovým – a přestože bylo jejich podání na jednu stranu radostné, na druhou působilo velmi vážně.

Sestry Skrideovy zkrátka jako interpretky dovedou skladbu zcela procítit a leckdy z ní vykřesat víc, než by posluchač čekal.

Podobně o další rozměr rozšířily Malou letní hudbu, tedy skladbu současného lotyšského komponisty Peterise Vaskse. Ta zní zrádně jednoduše, přitom v posluchači velmi silně podněcuje představivost. Sedm krátkých vět působí jako drobné naříkavé básně plné vnitřních rytmů a ozvěn. Na každého posluchače jistě působily jinak – třeba autor tohoto textu měl při poslechu skladby dojem, jako by se mu stýskalo po domovině, kterou ani netušil, že má.

Završit koncert Weinbergovou Houslovou sonátou č. 4 bylo odvážné rozhodnutí. Jde o mučivě znějící, atonální skladbu, v níž je patrný vliv Šostakoviče – zkrátka a dobře hudba, jaká se na dobrou noc publiku zpravidla nehrává. Lauma Skrideová se v této skladbě soustředila na intenzivní, odměřenou hru ve spodním rejstříku, zatímco Baiba hrála pronikavé vysoké tóny a v Prestu naplno projevila svoji virtuozitu.

Publikum bylo právem nadšené a sestry si vytleskalo ještě na krátké Šostakovičovo preludium. Než by večer uměle natahovaly druhým či třetím přídavkem, tady se sestry Skrideovy rozhodly ho skončit, a dobře udělaly. Posluchač odcházel zcela spokojen se vzpomínkou na večer čerstvé, živě podané hudby.