V roce svých čtyřicátin přijíždí na Pražské jaro nejvýraznější slovenský dirigent současnosti Juraj Valčuha, který zde v pátek 27. května povede Českou filharmonii.

Valčuha studoval dirigování v Petrohradě u Ilji Musina a v Paříži u Janosa Fürsta, slovenský tisk o něm hrdě píše jako o prvním Slovákovi, který dirigoval Berlínskou filharmonii. V roce 2011 zaskočil za legendárního Bernarda Haitinka.

S tímto orchestrem studoval skladby Antona Weberna, Jeana Sibelia a Petra Iljiče Čajkovského. S Českou filharmonií nyní uvede radostně odlehčenou Třetí symfonii Franze Schuberta, folklorně laděnou suitu z baletu Háry János Zoltána Kodályho a největší symfonické dílo Bély Bartóka, Koncert pro orchestr, který je určitou dirigentskou vizitkou.

Od roku 2009 je Valčuha šéfdirigentem italského rozhlasového orchestru Sinfonica Nazionale della RAI v Torinu a vrací se i k dalším italským orchestrům. Toto působení mu dává příležitost studovat široký repertoár a vystupovat v řadě přímých rozhlasových přenosů.

Seznam orchestrů, které řídil, je ovšem víc než úctyhodný, ať už jde o pařížský Orchestre National de France, německou Staatskapelle Dresden a Gewandhausorchester Leipzig či přední americké orchestry v čele s Newyorskou filharmonií a symfoniky v Pittsburghu, Cincinnati, Montrealu, Washingtonu či Los Angeles.

Kromě toho Valčuha často hostuje v Japonsku, zatímco v Itálii působí také v řadě operních domů, jako je benátský Teatro La Fenice, Teatro Comunale v Bologni či Maggio Musicale Fiorentino.

Rád zdůrazňuje, že národní charakter orchestrů je dán jazykem a u svého domovského orchestru silně vnímá vliv zpěvné italštiny. "Moji hráči prožívají legato úplně jinak než hudebníci jiných zemí," prohlásil dříve.

"Mají dokonale vrozené cítění pro cantabile a všechno vnímají přes lidský hlas." Nic na tom nezměnila ani globalizace světa.

Jako častý hostující dirigent Valčuha umí vnímat právě specifičnost orchestrů. "Dobré orchestry dokážou reagovat na velmi odlišné typy dirigentů," zdůrazňuje. Sám má přirozené charisma a jasnou koncepci − tím si dovedl i ve velmi mladém věku získat autoritu a zájem hudebníků. Často se mu stává, že kromě publika v sále mu tleskají i orchestrální hráči.

Jeho program na Pražském jaru je velmi kontrastní. Schubertova Třetí symfonie představuje melodické a neobyčejně svěží dílo vídeňského klasicismu. Řadu vděčných melodií typického maďarského koloritu obsahuje suita z Kodályho baletu Háry János.

A Bartókův Koncert pro orchestr je jakousi velkou životní syntézou hudby první poloviny 20. století − i zde se najdou folklorní názvuky, ale spíše jako vzpomínka na vlast, kterou musel skladatel kvůli svému protifašistickému smýšlení před druhou světovou válkou opustit.

Jinak je to pětivěté symfonické drama plné kontrastů i důmyslných kompozičních nápadů. Dobře promyšlená stavba je zde stejně důležitá jako temperament a práce se zvukem jednotlivých nástrojových skupin.

"Nejdůležitější je, aby se dirigent snažil přenést myšlenku z partitury do živé podoby," zdůrazňuje Valčuha. "Musíme najít to nejlepší z možností, které máme před sebou. Někdy se to podaří, někdy ne. Ale strach z chyby zabíjí inspiraci," míní.

Symfonická hudba je podle Valčuhy o vztazích. "Je o vztahu první části k druhé, druhé k třetí, třetí k první, o tempech, o motivech. Je to celý komplex, který se snažím skloubit," říká a upozorňuje, že toho nelze docílit tím, když se člověk například koncentruje jen na adagio, přestože existují skladby, jejichž jádrem je pouze jedna část. "Většinou je ale třeba mít na paměti celý obraz," dodává.