Ve věku čtyřiaosmdesáti let v pátek zemřel postmoderní italský spisovatel, filozof, sémiotik a medievalista Umberto Eco. S odvoláním na jeho rodinu to oznámila italská tisková agentura Ansa.

Eco, o němž se hovořilo jako o věčném čekateli na Nobelovu cenu za literaturu, byl širší veřejnosti známý díky svým sedmi románům – zejména debutové knize Jméno růže z roku 1980, kterou o devět let později zfilmoval Jean-Jacques Annaud s Seanem Connerym v hlavní roli.

Tou dobou už ve světě vycházely desítky podobně poučených historických próz, snažících se napodobit Ecův styl psaní. Jméno růže si Češi poprvé přečetli roku 1985, kdy jej v překladu Zdeňka Frýborta vydal Odeon.

V románu, odehrávajícím se ve středověkém benediktinském opatství, čtenářské napětí udržovalo vyprávění o sérii vražd. Eco zde však především zužitkoval látku, kterou desítky let předtím popsal jako akademik, když se snažil vcítit do středověké mentality a pochopit tehdejší teologické a filozofické spory.

V románu tedy nechal „prozaicky pracovat“ myšlenky ze svého teoretického díla a oboru, jenž mu byl nejbližší.

Šlo o ojedinělé splynutí dvou světů, na jejichž pomezí se Eco vždy pohyboval a volně přecházel z jednoho do druhého. Nesčetněkrát si stěžoval, že dokud psal jen teoretické eseje, téměř nikdo jim nerozuměl a těžko si hledaly čtenáře.

Čtenáři Jména růže pro změnu nemohli přijít na jméno filmové adaptaci, která teologické a historické souvislosti románu zplošťovala na pouhé detektivní vyprávění. I proto Eco k dalším filmovým adaptacím svých děl nikdy nedal souhlas. Komerční úspěch Jména růže už nepřekonal, knihy se celosvětově prodalo přes 14 milionů výtisků. Jen v Česku vyšla ve dvanácti vydáních.

Středověku v próze se Eco dále věnoval románem Baudolino, napsaným dvacet let po Jménu růže. Na více než pěti stech stranách líčil příběh lháře, jenž si získá přízeň římského krále a císaře Fridricha Barbarossy a z titulu jeho adoptivního syna spřádá nejrůznější intriky, aby se později vydal hledat mytický kraj na Východě.

V dalším svém bestsellerovém díle Foucaultovo kyvadlo z roku 1988, které si ze všech svých próz cenil nejvíc, Eco zjednodušeně řečeno zkoumal hranice mezi fantazií a realitou.

Každá Ecova kniha byla v českém překladu, jež od 90. let publikovalo především nakladatelství Argo, přijímána se značnou pozorností. Pro Prahu, o níž se často zmiňoval i ve svých esejích, měl autor slabost. Poprvé ji navštívil dva dny před 21. srpnem 1968.

Když se do metropole o dvaatřicet let nato vrátil, aby zde převzal cenu Nadace Vize 97, líčil, jak v osmašedesátém roce číšníci v hotelu Paříž zatahovali rolety, když po ulicích začaly jezdit tanky – a také si pamatoval, jak Čechoslováci otáčeli dopravní značky, aby zmátli okupanty. „Cítil jsem se jako Humprey Bogart v Casablance před invazí v poslední kavárně, která ještě měla otevřeno,“ řekl později Eco.

Eco v češtině

Jméno růže, 1985, Odeon

Foucaultovo kyvadlo, 1991, Odeon

Skeptikové a těšitelé, 1995, Svoboda

Ostrov včerejšího dne, 1995, Nakladatelství Josefa Šimona

Šest procházek literárními lesy, 1997, Votobia

Mysl a smysl, 2000, Moraviapress

Baudolino, 2001, Argo

Hledání dokonalého jazyka v evropské kultuře, 2001, Nakladatelství Lidové noviny

O zrcadlech a jiné eseje, 2002, Mladá fronta

Meze interpretace, 2004, Karolinum

O literatuře, 2004, Argo

Teorie sémiotiky, 2004, JAMU

Tajemný plamen královny Loany, 2005, Argo

Dějiny krásy, 2005, Argo

Dějiny ošklivosti, 2007, Argo

Poznámky na krabičkách od sirek, 2008, Argo

Bludiště seznamů, 2009, Argo

Lector in fabula, 2010, Academia

Kant a ptakopysk, 2011, Argo

Pražský hřbitov, 2011, Argo

Od stromu k labyrintu, 2012, Argo

Dějiny legendárních zemí a míst, 2013, Argo

Otevřené dílo, 2015, Argo

Nulté číslo, 2015, Argo

Podle české metropole nakonec pojmenoval i svůj šestý román Pražský hřbitov, jenž později vyhrál anketu Kniha roku Lidových novin. Kniha zasazená do 19. století v „příběhové“ rovině vyprávěla o špionech, politicích a také o pražském židovském hřbitově, kde v románu proběhne důležité konspirační setkání jezuitů.

Protože protagonista příběhu, padělatel a tajný agent, byl vychován v odporu k židům, stává se svědkem či přímo účastníkem historických událostí včetně Dreyfusovy aféry či vzniku podvržených Protokolů siónských mudrců. Těmi se Eco důkladně zabýval již ve své akademické tvorbě, k problémům falzifikace a pravdivosti se tedy v Pražském hřbitově pouze vrátil a nahlédl je z jiného úhlu. 

Poslední Ecův román nazvaný Nulté číslo v českém překladu vyšel vloni. Zaměřoval se na obtíže spojené s vydáváním novin, přesněji s vymýšlením článků určených k tomu, aby se jimi dali vydírat či zastrašovat političtí nepřátelé majitele listu. Redaktoři novin v románu kupříkladu vymýšlejí, kdo zavraždil papeže, nebo bájí, že fašistický vůdce Mussolini za sebe na konci války nastrčil dvojníka.

Ecovi, který v médiích kdysi sám pracoval, však nešlo o pouhou kritiku mediálního prostředí. S odstupem spíš přemýšlel, jak je pro média těžké „přinášet pravdu“, když ta je vždy jen interpretací jednoho z mnoha pohledů na danou událost.

Umberto Eco, rodák ze severozápadního italského města Alessandria, na svět přišel roku 1932. Vystudoval práva, jak si přál jeho otec, stále víc se ale zajímal o akademickou dráhu a konkrétně si přál studovat středověk.

Chvíli patřil ke skupině avantgardních umělců a novinářů zvané Gruppo 63, pracoval rovněž v kulturní rubrice italského rozhlasu a televize.

Doktorát získal za práci o katolickém teologovi Tomáši Akvinském. Od druhé poloviny 50. let vyučoval v Turíně, později ve Florencii a Miláně. Roku 1971, ve svých osmačtyřiceti letech, byl jmenován profesorem na nejstarší univerzitě na světě, tedy v Bologni.

Eco pak psal o lingvistice či středověké estetice. K jeho klíčovým odborný pracím bývá řazeno především sémiotické Otevřené dílo z roku 1962, které česky vyšlo až po padesáti letech. Ve své době bylo předzvěstí budoucích poststrukturalistických teorií a položilo základ dalším sémiotickým úvahám.

Podstatná byla rovněž Ecova kniha Skeptikové a těšitelé (1964), v níž zkoumal hranici mezi masovou kulturou a uměním, dále Teorie sémiotiky (1976) či Šest procházek literárními lesy (1994), které vznikly z jeho přednášek na Harvardu začátkem 90. let.

Známé je rovněž Hledání dokonalého jazyka z roku 1993, v němž Eco popisoval snahu nalézt takovou řeč, jaká by již ve své podstatě vyvolávala samu skutečnost a nemusela na ni pouze odkazovat prostřednictvím druhotných znaků.

Eco rovněž vydal čtenářsky vděčné knihy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti. Navazoval v nich na své starší práce o středověkém pojetí krásy a umění, které zde ale vykládal v širším kontextu dějin estetiky.

V první knize se kromě definic krásy věnoval také výkladům pojmů bizarní a groteskní. A na tuto linii pak v druhém titulu volně navázal myšlenkou, že zatímco se středověcí filozofové soustředili na definici krásy, to ošklivé ponechali nevyřčeným.

Kromě jiného psal Eco eseje o literatuře. Například ve studiích, které česky vyšly pod názvem Mezi La Manchou a Babylónem, se zaměřil na své oblíbené autory Jorge Luise Borgese a Jamese Joyce.

V pozdějším knižním rozhovoru s filmovým scenáristou Jean-Claudem Carrierem, jenž byl v tuzemsku publikován s titulem Knih se jen tak nezbavíme, vyslovil skeptickou tezi, že literatura bude v budoucnu zajímat stále užší okruh čtenářů. Umberto Eco se nedožil toho, že by se to přihodilo jeho vlastním knihám.