„Učeň Tesly Píďa miluje učnici Marunu. První rande nedopadne nejlépe, ale naštěstí jsou tu hvězdy pop-music. Divoká noc, kdy malinovka teče proudem a Karel Gott s Ladislavem Štaidlem večeří klobásu u stánku, může začít.“

Podle katalogu letošní 36. Letní filmové školy absolutní vítěz v kategorii „nejhorší hudební film 70. let“ – Romance za korunu (1975) od kdysi ambiciózního Zbyňka Brynycha.

Jak talentovaným československým filmařům lámala uměleckou páteř vyprázdněná komunistická ideologie během ostudné (a přece tak všední) normalizace, ukazuje probíhající přehlídka v Uherském Hradišti.

Lobotomie poezie

Programová sekce Přepisování minulosti nastavuje také současné vnímání filmařských hodnot vybraných titulů.

Program obsáhl i Panelstory (1979) Věry Chytilové a dvě díla z roku 1984, Feničův Džusový román a Prodavač humoru v režii Jiřího Krejčíka – dodnes kriticky ceněné položky.

Ostatní z dvanáctky filmů jsou „špatně natočené, prachbídně napsané a v předsmrtných křečích na objednávku režimu spíchnuté etudy“.

I proto se jim mladí diváci v Hradišti smějí. Smích na pokraji zoufalství se ozýval při projekci zapomenuté normalizační perly – dvouhodinovém výběru z Nedělní chvilky poezie. Osvětový záměr Československé televize ze 60. let (zprostředkovat divákům „the best of“ světové poezie) se během 70. a 80. let zvrhnul v absurdní kastraci básnické duše.

V nesmyslných kulisách a s kašírovaným patosem se deklamovaly řádky oficiálně schválených autorů; nejčastěji o kovovém zurčení kulometu. Archiv ČT nabídl v osmnácti ukázkách odstíněnou podobu televizního vymývání normalizačních mozků: od fanaticky přesvědčené Jiřiny Švorcové až po zlomeného krále Miroslava, kdy se Vladimír Ráž snaží kličkovat v „básních“ o Vítězném únoru.

Že mezi normalizací a dneškem žádná tlustá čára neexistuje, ukazuje jak plejáda recitujících herců, tak lidé za kamerou. Jednu z lobotomních chvilek poezie režíroval například i Petr Koliha, současný umělecký ředitel zlínského festivalu (a pedagog na FAMU). Pracovat se zkrátka „muselo“. Stejně jako Jiří Menzel si „musel“ svým budovatelským titulem Kdo hledá zlaté dno (1974) koupit u Čs. státního filmu odpustek – aby znovu sahal po oscarové sošce za Vesničko má, středisková.

Poprava na dobrou noc

Nic není černobílé, přesvědčuje mladé festivalové diváky i aktuální výstava Malík Urvi II od známé skupiny Pode Bal. Pondělní vernisáž v Klubu Kultury přinesla do Uherského Hradiště 31 portrétů komunistických soudců a státních zástupců, kteří jsou i v roce 2010 aktivními zaměstnanci české justice.

Kdo pozorně čte velkoplošné panely, tomu vyvstane plastický obraz mechanismů systému, který zde fungoval ještě před jednadvaceti lety. Kdo se jen vezl, kdo volil menší zlo a kdo byly „skutečný malík urvi“, co z moci úřední ničily lidem život?

Normalizační strategie si dala záležet, aby nebyla veřejně vidět krev. Na letošní LFŠ stačí z Klubu kultury poodejít o pár metrů dále do budovy UMPRUM a ocitnout se v 50. letech – kdy byl ve vzduchu cítit „pach imperialistické krve“.

Devítihodinový dokumentární cyklus Proces H (2009) o zinscenovaném monstrkabaretu se „záškodnickou skupinou“ Milady Horákové je jako smutný večerníček pro dospělé pouštěn po hodinových dílech každý den ve 23 hodin. Všem, kdož tvrdí, že za komunistů bylo lépe, by měla LFŠ umožnit vstup i bez akreditace.

Od našeho zpravodaje z LFŠ