Vladimír Houdek brzy po absolvování umělecké školy za svoji abstraktní malbu dostal postupně dvě nejdůležitější ceny. Zůstal však v tvorbě svobodný a nepodlehl manýře. Má své galeristy a je před ním slibná kariéra.

"Jsem neustále v tenzi něco měnit, inovovat, ale přitom zůstat věrný tomu, co jsem již dělal," říká v rozhovoru.

Jak se dosud odvíjela vaše kariéra malíře?

První z důležitých momentů mé kariéry byla výhra Ceny kritiky za mladou malbu v roce 2010. Skutečná akcelerace ale přišla až dva roky poté, s vítězstvím v Ceně Jindřicha Chalupeckého a začátkem spolupráce s Polansky Gallery. Galerie mi zprostředkovala vstup na mezinárodní trh a získala pozornost zahraničních profesionálů. Prezentovala mé dílo na prestižních veletrzích v Berlíně, Vídni nebo Turíně a od toho se začaly odvíjet i institucionální výstavy v Německu, zastupování galerií Krinzinger ve Vídni nebo monografie u vydavatelství Hatje Cantz. Díky spolupráci s galeriemi Polansky a Krinzinger se moje díla nyní pravidelně objevují na přehlídkách jako Art Basel, FIAC v Paříži nebo Armory Show v New Yorku.

Přináší to s sebou přirozeně i vývoj v cenách. Cenové strategie nastavuje moje primární galerie Polansky. Pokud vím, snaží se rozumně držet ceny v dosažitelných hladinách pro lokální trh, přestože silný západní trh tlačí spíše na jejich rychlejší růst. To je mi sympatické, že neexportujeme všechny obrazy třeba do Německa.

Pozorujete za tu dobu, co se vaše díla objevila na uměleckém trhu, nějaký vývoj, změny?

Je pro mě důležité, že se mohu plně věnovat tvorbě, což v začátcích bylo obtížné. Naštěstí moje galerie postupně dokázaly vytvořit dostatečně velkou sběratelskou základnu z větší části ze sběratelů, kteří se pravidelně vrací a sledují moji práci systematicky. Umožňuje mi to občas vykročit i mimo má tradiční média, jako je malba nebo koláž. S choreografkou Hanou Turečkovou jsme před pár týdny dokončili třetí krátkometrážní film a máme za sebou spolupráci v oblasti pohybového a tanečního divadla.

Vladimír Houdek (33)

◼ Malba na současné umělecké scéně má paradoxní postavení: rádi ji pozorujeme a kupujeme do sbírek, ale kurátoři ji trochu zanedbávají. Nebo je to také tak, že dobře maluje jen pár lidí.

◼ Mezi nimi je právě mladý malíř Vladimír Houdek, kterému se splnil umělcův sen.

◼ Brzy po umělecké škole dostal postupně dvě nejdůležitější ceny za svoji abstraktní malbu (v ateliéru Vladimíra Skrepla se zabýval i figurativní), zůstal v tvorbě svobodný a nepodlehl manýře, má své galeristy a je před ním slibná kariéra. Ale je to zavazující.

Je pro vás důležité vědět, kde váš obraz skončil?

Pokud dílo skončí v nějaké referenční nebo institucionální sbírce, tak je to samozřejmě důležité a pro vývoj kariéry přínosné. Při prodeji menším sběratelům jsem jen zvědavý, kdo a proč si moji věc kupuje. Většinou mám takovou informaci zprostředkovanou od svých galeristů, někdy se ale s kupci i seznámím. Galerie samozřejmě vedou záznamy, kde se díla pohybují, a snaží se předejít spekulativním nákupům.

Může vás tlak trhu nějak v tvorbě ovlivnit?

Pořád si myslím, že tomu tak není. Například bych mohl dodneška malovat obrazy s centrálním motivem kruhu, které jsem poprvé představil v roce 2012 na finále Ceny Chalupeckého. Maloval jsem tak skoro tři roky a z 90 procent jsou tyto obrazy prodané. Mohl jsem v tom pokračovat, ale nevidím důvod, proč bych se neměl dále vyvíjet. Od roku 2015 se začala moje tvorba proměňovat a proměňuje se až do dneška. Jsem neustále v tenzi něco měnit, inovovat, ale přitom zůstat věrný tomu, co jsem již dělal.

Přál byste si mít dílo v nějaké důležité expozici nebo sbírce?

Bylo by skvělé být zastoupený v některých evropských či mimoevropských institucích, ale na tyto sbírky si musí mladý člověk počkat pár desítek let a je samozřejmě otázka, jestli se něco takového vůbec stane. Ale jsem potěšený tím, v jakém sbírkovém kontextu se už některá má díla nachází, ať už je to Národní galerie, Art Collection Telekom, Kunstpalais Erlangen nebo sbírky významných soukromých sběratelů jako Schürmann, Coppola, Levine, Olbricht, Schnetkamp nebo Zwirner.

Myslíte při tvorbě na diváka, na výstavu, na úspěch?

Divák, ať už z laického, nebo odborného hlediska, je pro mě vždy až v druhém plánu. Nechci, aby to znělo nějak pejorativně, ale primární je pro mě proces práce, tedy řešení určitých idejí, obsahu a formy.

O výstavě při procesu tvorby přemýšlím. Vždy maluji obrazy pro konkrétní prostor, kde vystavuji. A úspěchem jsou pro mě kladné i kritické postoje lidí, kteří se o moji tvorbu zajímají. Možná bych podtrhl tu kritickou rovinu. Pokud je konstruktivní a pomůže mi k sebereflexi, je cenná k dalšímu vývoji.