Strom života vyvedený velkoryse přes celou zeď pražské galerie Vi per nesleduje rodokmen slavného šlechtického rodu, nýbrž architektonický původ kdysi populárního typu rodinného domu zvaného šumperák.

Autoři stejnojmenné výstavy za "praotce šumperáku" překvapivě určují rodinný dům z roku 1947, postavený v brazilském Riu de Janeiru podle návrhu slavného architekta Oscara Niemeyera.

Výstava v karlínské galerii vychází ze souboru fotografa a teoretika fotografie Tomáše Pospěcha. Fascinovalo ho, kolik šumperáků − naplňujících "dobové představy o moderním bydlení" − stojí po celém území někdejšího Československa. Z více než 4500 svépomocí postavených domů jich Pospěch zdokumentoval skoro 600.

Společně s historičkou architektury Martinou Mertovou předloni vydali obsáhlou knihu, jakousi biografii fenoménu šumperák reflektující dobové souvislosti a například také spokojenost i výhrady současných uživatelů.

Byl to dobrý dárek k loňskému výročí. První šumperák podle návrhu projektanta Josefa Vaňka ze Šumperku byl postaven v roce 1966.

Nynější výstava je paralelním, nezávislým projektem a nepokouší se v malém prostoru galerie "zestručnit" obsah knihy. Přehlídka se ptá po původnosti.

V širších souvislostech uvažuje o originalitě a odvozenosti v architektuře − shodné znaky, které šumperák trochu absurdně vykazuje s Niemeyerovým brazilským domem, jehož lomené tvary měly poskytovat úkryt před horkým sluncem, lze vysledovat také u architektury skandinávské. Fotografa Pospěcha však ještě víc zajímá, jak vypadá originál šumperáku.

Cenově dostupné domy stavěné podle stejných nákresů, avšak svépomocí, protože v předrevoluční době neexistovala možnost nechat si rodinný dům postavit na zakázku, se staly disciplínou lidové tvořivosti.

Dvoupodlažní sešikmená konstrukce s řadou francouzských oken, s poněkud zbytečným, příliš úzkým balkonem a se spoustou dekorací odkazujících na "bruselský styl", má stovky variant. Přesto se pozná.

Výstava

Šumperák
Galerie Vi per, Praha
Výstava potrvá do 25. března

"Původní vzhled si nezachovalo ani těch pár realizací, které si šumperský projektant Josef Vaněk na prvopočátku pohlídal, nebo je dokonce jako vyučený zedník pomáhal stavět," uvádí Pospěch, který dospěl k názoru, že originálem šumperáku je souhrn tisíce variant, jejichž styl se stal součástí českého povědomí.

Pospěch fotografoval celkové pohledy, detaily, a dokonce také interiéry. Vtipné jsou snímky, na kterých se prvky oblíbené architektury přenášejí na další stavby − typická kulatá okénka se objevují na kůlnách či krmítkách pro ptáky, kopírují se i garážové dveře s proskleným "véčkem" − šumperák se oficiálně jmenuje rodinný dům typu V podle iniciály svého autora.

Pražská výstava však úplně nepomíjí ani fascinující příběh šumperáku a jeho tvůrce. Ten si v roce 1971 stěžoval na neutuchající zájem lidí, který jej připravil o všechen volný čas. "Desítky lidí přicházely ke mně denně, na soboty a neděle přijížděli zájemci z Čech, Moravy a Slovenska − přespávali v šumperských hotelech s cílem za každou cenu získat projektovou dokumentaci."

Obrovská poptávka, kvůli níž si nekomunista Vaněk vysloužil i obvinění z nedovoleného podnikání, navzdory výhradám trvala až do konce sedmdesátých let. Poslední dohledatelný příklad šumperáku se stavěl dokonce až v roce 1986.