Pozornost mnoha Evropanů, kteří primitivní společnosti sledovali v nejpříhodnějších podmínkách, tj. nežli doznaly změn v důsledku dlouhodobého styku s bělochy, upoutal jeden z rozdílů mezi myšlením domorodců a naším. Zjistili totiž, že domorodci mají nepřekonatelný odpor k přemýšlení, k tomu, co logikové nazývají diskurzívními operacemi; povšimli si rovněž, že tento odpor nepramení z nějakého zásadního nedostatku vloh či vrozené neschopnosti uvažovat, ale že jeho příčinu je třeba hledat spíše v jejich myšlenkových návycích.

Například jezuité, kteří jako první spatřili Indiány východního pobřeží Severní Ameriky, si nemohli odpustit tuto poznámku: „Je třeba předpokládat, že Irokézové nedokáží uvažovat jako Číňané a jiné civilizované národy, jimž dokazujeme správnost víry v jediného Boha a pravdu o Něm. [...] Irokéz se neřídí důvody. Jediným poznáním je mu první dojem, kterým na ně něco zapůsobí. Věrohodným argumentům, jichž teologové obvykle užívají, aby přesvědčili i ty nejzatvrzelejší hlavy, zde nikdo nepopřává sluchu a naše nejsvětější pravdy jsou tu označovány za lži. Zdejší lidé zpravidla věří jen tomu, co vidí.“1)

Týž duchovní o něco dále dodává: „Pravdy evangelia by nepovažovali za přijatelné, kdyby se opíraly pouze o soudnost a zdravý rozum. Protože jsou nevzdělaní a neuhlazení, potřebovali by něco mnohem primitivnějšího a názornějšího, aby to na ně zapůsobilo. Třebaže mezi nimi nalezneme duchy schopné poznávat stejně jako Evropané, jejich výchova a nutnost starat se o obživu je přivedla tak daleko, že jaktěživi neuvažují o ničem jiném nežli o věcech souvisejících s tělesným zdravím, úspěšným lovem zvěře či ryb, obchodem nebo válkou. To všechno určuje nejen místo, kde budou přebývat, činnosti, jimž se budou věnovat, či to, jak při tom budou postupovat, ale také podobu jejich pověr a božstev.“

Kniha

Lucien Lévy-Bruhl

Myšlení člověka primitivního

2017, Nakladatelství Argo, přeložil Jindřich Vacek, 360 stran, 359 korun, 2. vydání

Na základě obou citátů si učiníme poměrně přesný obrázek o té stránce mentality Irokézů, která nás zajímá. Zásadní rozdíl mezi „divochy“ a civilizovanějšími nevěřícími nepramení z jakési intelektuální méněcennosti těch prvních: tak se prostě věci mají a vysvětlení daného stavu je podle jezuitů třeba hledat ve společenských podmínkách a mravech Indiánů. Podobně říká misionář Crantz o Gróňanech: „Jejich myšlení či důvtip se plně uplatňují při činnostech, které jsou nezbytné k jejich obživě, a co nesouvisí těsně s obživou, tomu v myšlenkách nikdy nevěnují pozornost. Můžeme tedy prohlásit, že jsou prostí, nikoliv však hloupí, a že mají zdravý rozum, třebaže neumějí uvažovat.“2)

To znamená: třebaže se nedokáží zabývat sebeméně abstraktní úvahou. Není totiž pochyby o tom, že když se Gróňané věnují činnostem nezbytným k obživě, uvažují a přizpůsobují někdy i složité nástroje tak, jak to vyžaduje jejich záměr. Tyto myšlenkové operace se však nikdy neodpoutají od hmotných předmětů, které k nim zavdaly podnět, a ustávají hned, jakmile bylo dosaženo cíle. Domorodci se jim nikdy nevěnují pro ně samé, a proto v našich očích nedosahují vznešenosti toho, co nazýváme myšlením. Právě to objasňuje současný pozorovatel, jenž žil s polárními Eskymáky. „Veškeré jejich myšlenky,“ píše, „se točí kolem lovu velryb, lovu zvěře a jídla. Jinak je pro ně myšlení zpravidla synonymem nudy či zármutku. ‚Nač myslíš?‘ zeptal jsem se jednou na lovu Eskymáka, jenž vypadal, jako kdyby usilovně přemýšlel. Moje otázka ho rozesmála. ‚To jste celí vy, vy běloši, pořád o něčem přemýšlíte. My Eskymáci myslíme jen na své skrýše na maso – budeme ho mít na dlouhou zimní noc dostatek, nebo ne? Když je masa dost, už nepotřebujeme přemýšlet. A já mám masa víc, nežli potřebuji.‘ Pochopil jsem, že jsem se ho dotkl, když jsem se domníval, že ‚přemýšlí‘.“3)

První Evropané, kteří pozorovali jihoafrické domorodce, nám zanechali velmi podobná svědectví. I zde misionáři dospěli ke zjištění, že „lidé tu věří jen tomu, co vidí“. „Uprostřed výbuchů smíchu a potlesku lůzy slyšíte, že se váš pohanský protějšek ptá: ‚A můžeme Boha bělochů vidět na vlastní oči? Protože pokud je Morimo (Bůh) zcela neviditelný, jak by rozumný člověk mohl uctívat něco skrytého?‘“4)

Podobně je tomu u Sutů. „‚Napřed chci vystoupit do nebe, abych se přesvědčil, jestli doopravdy je nějaký Bůh,‘ prohlašoval hrdě jistý ubohý příslušník kmene Sutů, ‚a až ho uvidím, uvěřím v něho.‘“5) Jiný misionář zdůrazňuje, že „tito lidé [tj. Bečuánci] jsou zpravidla nespolehliví a vůbec nepřemýšlejí. Jejich myšlení je takříkajíc mrtvo nebo se alespoň skoro nikdy nedokáže odpoutat od země. [...] hrubí lidé, kteří si z břicha učinili boha.“6)

Rovněž Burchell v souvislosti se Sany (Křováky) píše: „Lidé, jimž se dostalo evropského vzdělání, si nedokáží představit jev, který by nejspíš nazvali hloupostí divochů a jenž se projevuje v souvislosti se vším, co přesahuje ty nejjednodušší představy a pojmy týkající se věcí hmotných i duchovních. Skutečnost je však taková, že v jejich životě dochází k tak málo událostem a předměty jejich činnosti, myšlení i péče jsou tak úzce vymezeny, že rovněž jejich představy jsou nutně málo početné a omezené. Jednou jsem musel Machunku propustit poté, co mě naučil sotva tucet slov, poněvadž bylo zcela zřejmé, že bedlivá pozornost či nepřetržitá duševní námaha rychle vyčerpala jeho schopnost přemýšlet a bránila mu v dalším soustředění. Za takových okolností jeho nepozornost a nepřítomný výraz prozrazovaly, že i ty nejjednodušší abstraktní otázky z něho rychle činí pouhé dítě, jehož rozum dosud neprocitl. Potom si často naříkal, že ho bolí hlava...“7) Týž cestovatel však na jiném místě o Sanech říká: „Nejsou těžkopádní ani hloupí; naopak, jsou dosti čilí a ve vztahu k věcem, které jim jejich způsob života umožňuje pozorovat, projevují často pronikavého ducha a bystrost.“8)

U Sanů stejně jako u Irokézů tedy odpor k diskurzívním operacím nepramení z vrozeného nedostatku schopností, nýbrž z návyků, které určují formu i předmět jejich myšlení. Misionář Moffat, jenž strávil dlouhá léta v jižní Africe a plynně mluvil jazyky domorodců, píše totéž o Khoinech (Hotentotech): „Je nesmírně těžké učinit si přesnou představu, kam až sahá nevědomost i těch nejvzdělanějších z nich, když jde o věci, které u nás dobře znají i malé děti. Přesto však vzdor dojmu, jímž obvykle působí, nelze popírat, že uvažují bystře a dokáží pozorovat lidi a jejich povahu.“9)

Jiný misionář o Khoinech říká: „Našim evropským přátelům by jistě připadaly neuvěřitelné příklady, jež bychom mohli uvést v souvislosti s těžkopádností, kterou tito lidé projevují, když mají myslet, něco pochopit nebo si zapamatovat. Já sám, i když je znám tak dlouho, se neubráním údivu, když vidím, jak nesmírně obtížné je pro ně pochopit i ty nejjednodušší skutečnosti a zejména o něčem uvažovat – a jak rychle zapomínají to, co pochopili.“10)

Problém je v tom, že obvykle nevěnují pozornost jiným předmětům než těm, které běžně vnímají, a nesledují jiné cíle než ty, jež jim připadají bezprostředně užitečné. Campbell ve svém kratším pojednání o životě Afričana uvádí, že když byl domorodec dotázán, jakou představu měl o Bohu, nežli se mu dostalo dobrodiní křesťanské výchovy, odpověděl, že tehdy o takových věcech neměl naprosto žádnou představu, protože myslel jen na svůj dobytek.11) Toto Moffatovi přiznal Afričan, jenž byl obávaným a velmi inteligentním náčelníkem.

Je přirozené, že když se tito jihoafričtí domorodci dostali do styku s Evropany, a byli tak nuceni snažit se abstraktně myslet, instinktivně se pokoušeli neobvyklé úsilí omezit na minimum. Kdykoliv je jejich skvělá paměť může ušetřit úvah a přemýšlení, dozajista jí použijí. Uveďme jeden poučný příklad: „Misionář Nezel povídal Upungwanovi: ‚Slyšel jsi nedělní kázání, řekni mi tedy, co sis zapamatoval.‘ Upungwane zprvu váhal, jak je to u Kafrů obvyklé, potom však slovo za slovem zopakoval všechny hlavní myšlenky kázání. Několik týdnů nato ho misionář při kázání pozoroval – domorodec napohled nedával pozor a dělal zářezy do kousku dřeva. Po kázání se ho misionář zeptal: ‚A co sis zapamatoval dnes?‘ Pohan vytáhl svůj kousek dřeva a zopakoval jednotlivé myšlenky kázání, přičemž se řídil zářezy.“12)

Tato tendence nahrazovat myšlení vždy, když je to možné, pamětí, se projevuje už u dětí, jejichž mentální návyky se přirozeně utvářejí po vzoru návyků jejich rodičů. Je známo, že všude, kde se misionářům podařilo založit školy, se děti domorodců učí stejně rychle a dobře jako drobotina v našich zemích, přinejmenším do určitého věku; pak se jejich vývoj zpomaluje a posléze se zastaví. Pastor Junod o příslušnících jihoafrického kmene Tsonga napsal: „Děti si vedou lépe, když se kladou nároky na paměť, a to vysvětluje, proč jim připadá mnohem snazší učit se anglické míry a váhy spojené se složitými převody, nežli když se s nimi pustíme do metrické soustavy, napohled mnohem jednodušší a racionálnější. Soustava anglická totiž vyžaduje, abychom si velmi přesně zapamatovali vztahy mezi různými jednotkami, yardy, stopami, palci, galony, pintami atd., jakmile je však zvládneme, další úsilí je ryze mechanické. Právě to domorodci potřebují, v soustavě metrické však existuje jediná stěžejní myšlenka, na níž závisí vše, a proto máme-li tohoto systému užívat, musíme alespoň trochu přemýšlet. 

Právě to vysvětluje, proč je soustava metrická mezi našimi domorodými žáky tak neoblíbena; vše se pro ně stává mnohem obtížnějším, když mají řešit úsudkové příklady, aniž jim řekneme, zdali mají sčítat, nebo odečítat. Proto jim aritmetika, pokud klade nároky jen na paměť, připadá snadná a zábavná. Přemýšlení je však pro ně nesmírně namáhavé.“13)

Něco podobného se uvádí o příslušnících kmene Loziů. „Naši chlapci od Zambezi jsou nadšeni aritmetikou, stejně jako Sutové a Jihoafričané vůbec. Neznají nic, co by předčilo čísla, je to věda věd, nesporná známka dobrého vzdělání. Znáte onen labyrint anglické aritmetiky s jeho zastaralou, ale o to úctyhodnější soustavou měr a vah? Naši Zambezané si v něm libují. Vyprávějte jim o librách, halířích, pencích, uncích, drachmách atd., a rozzáří se jim oči, tváře oživnou a operace je v mžiku provedena, pokud jde jen o to provést operaci... Je zvláštní, jak se ta nejpozitivnější věda může stát obdivuhodným mechanismem. Ale zadejme jim velmi jednoduchou úlohu, která však vyžaduje trochu uvažování, a jsou v koncích. ‚Teď jste mě dostal,‘ říkají a mají za to, že dál už nemusí vyvíjet žádné duševní úsilí. Zmiňuji se zde o této skutečnosti, která naprosto není příznačná pouze pro Zambezany.“14)

„Když jde o počítání, je nesmírně obtížné něco dětem Namaqů vysvětlit, vynikají však ve všem, čemu se lze naučit mechanicky a co nevyžaduje žádné přemýšlení.“15) Podobně i v povodí Nigeru „Mosijové nedokáží pátrat po příčinách, takže zatímco u nás malé děti mudrují a někdy nás svými otázkami uvádějí do rozpaků, Mosijové se nikdy neptají: Jak to přijde? Proč je to tak, a ne jinak? Spokojí se první odpovědí. To, že nepřemýšlejí, je také příčinou jejich zaostalosti. [...] Mají proto i nesmírně úzký duševní obzor. Nepovídají si skoro o ničem jiném nežli o ženách, jídle a v období dešťů o zemědělských plodinách. Jak už bylo řečeno, jejich duševní obzor je velmi úzký, může se však rozšířit, protože Mosije lze považovat za inteligentní.“16)

Řádky věnované těmto africkým společenstvím ukončíme slovy misionáře W. H. Bentleye, vynikajícího pozorovatele, jenž se domníval, že svou zkušenost může shrnout těmito slovy: „Afričan, ať Bantu či jiný černoch, pokud nemusí, neuvažuje, nepřemýšlí. Má úžasnou paměť, velké vlohy k pozorování a nápodobě, je nesmírně výmluvný a vyznačuje se některými dobrými vlastnostmi. Dokáže být vlídný, velkorysý, milující, nezištný, oddaný, věrný, statečný, trpělivý i vytrvalý. Zato jeho mysl a důvtip dřímají. Snadno pochopí okamžitou situaci, přizpůsobí se jí a dokáže si poradit, ale systematicky vypracovaný plán nebo logická indukce jsou nad jeho síly.“17)

Snad bude užitečné doložit zmíněnou neschopnost přemýšlet konkrétním příkladem. Převezmu jej opět od Bentleye. „Domorodci na pobřeží se znenadání stůj co stůj chtěli naučit číst a psát. [...] Dlouho jsme se snažili zjistit, proč tomu tak je.

Když domorodci přinášeli na pobřeží zboží, aby je zde prodali, nosili je do skladu, kde bylo váženo a měřeno. Úředník si přitom něco poznamenával na papír. Potom papír odnášel jinému zaměstnanci do skladiště, kde bylo uloženo zboží určené k výměně, a ten jim platil. [...]

Domorodci usoudili, že kdyby uměli psát, nemuseli by se namáhat s přinášením zboží – postačilo by načmárat pár značek na kousek papíru (jako úředník), a po předložení papíru ve skladišti by dostali vše, co by si přáli. Proto si lidé ze San Salvadoru přáli naučit se číst a psát.

Ani v nejmenším v tom nebyl úmysl krást. Afričan nic nedomyslí až do konce, pokud k tomu není donucen. To je jeho slabá stránka, jeho příznačný rys. Nikdy si neuvědomili, jak velmi se podobá jejich vlastní obchod agentuře na pobřeží. Domnívali se, že když běloch potřebuje látky, prostě otevře balík a najde je. Odkud, proč a jak se balíky berou, na to nikdy nepomysleli. ‚Jak to máme vědět?‘ Všichni říkají, že látky tkají mrtví na mořském dně. Všechno tak beznadějně splývá se záležitostmi skrytými a magickými, že jejich myšlenky neodhalí více nežli oči. Pouhé předložení papíru, na němž je něco napsáno, k vydání látky postačí. Naučme se tedy psát na papír.“18)

Zcela nedávno se Wollaston na Nové Guineji setkal s touž naivitou. „Před odchodem jsme nosičům ukázali nůž, sekeru nebo jiné předměty, které měli dostat za svou námahu. Jakmile nosiči dorazili do cíle, běželi se svým kouskem papíru zpátky do Parimau. [...] Když někteří méně energičtí lidé ve vsi viděli, že jejich přátelé prostě jen předloží kousek papíru člověku střežícímu tábor v Parimau, a dostanou nůž nebo sekeru, pomysleli si, že by mohli bez námahy dostat tutéž odměnu, a velice se divili, když se jim po předložení kousků papíru dostalo příkrého odmítnutí. Jejich trik však byl tak dětinský, že jsme se na ně nemohli doopravdy zlobit.“19)

Vůbec však nešlo o trik. Správně to pochopil a vysvětlil Bentley, zkušenější nežli Wollaston. Je to jen jeden z nesčetných projevů – byť nápadnější než mnoho jiných – myšlenkového návyku, jenž je příčinou toho, že člověk primitivní „se spokojí s prvním dojmem, který si učiní, a pokud nemusí, nepřemýšlí“.

Snadno bychom mohli uvést řadu podobných postřehů z jiných primitivních společenství, jihoamerických, australských atd. „Sledovat Melanésanovy myšlenky není snadné,“ říká Parkinson. „Intelektuálně je velmi zaostalý. Skoro nikdy nedokáže logicky přemýšlet. Vše, co neuchopí okamžitě smysly, jsou pro něho kouzla a čáry – přemýšlet o tom by znamenalo naprosto zbytečnou námahu.“20)

Můžeme tedy říci, že myšlenkové návyky vylučující abstraktní myšlení a uvažování v pravém slova smyslu se zřejmě vyskytují v mnoha primitivních společenstvích a tvoří zásadní a příznačný rys myšlení člověka primitivního.

Čím to je, že člověk primitivní projevuje takovou lhostejnost, ba odpor k diskurzívním operacím a přemýšlení, které my považujeme za přirozenou a téměř neustálou činnost lidského ducha?

 


1) Relations des jésuites (éd. Thwaites), LVII, s. 126 (1672–1673).

2) D. CRANTZ, The history of Groenland, I, s. 135 (1767).

3) K. RASMUSSEN, Neue Menschen, s. 140–141.

4) Missions évangéliques, XXIII (1848), s. 82 (Schrumpf).

5) Tamtéž, XIV (1839), s. 57 (Arbousset).

6) Tamtéž, XXV (1852), s. 250 (Frédoux).

7) W. J. BURCHELL, Travels into the interior of Southern Africa, II, s. 295. Podobně píší i Spix a Martius v knize Reise in Brasilien: „Sotva jsme se ho začali vyptávat na jazyk, ztratil trpělivost, naříkal si na bolest hlavy a dával najevo, že už dál takovou námahu nesnese.“

8) Tamtéž, II, s. 54–55.

9) R. MOFFAT, Missionary labours and scenes in South Africa (1842), s. 237.

10) Berichte der rheinischen Missionsgesellschaft, 1865, s. 363.

11) MOFFAT, tamtéž, s. 124.

12) DR. WANGEMANN, Die Berliner Mission im Zululande, s. 272.

13) H. A. JUNOD, The life of a South African tribe, II, s. 152.

14) Missions évangéliques, LXXVI, 1 (1901), s. 402–403. Srov. tamtéž, LXXVII (1897), s. 346 (Béguin).

15) Berichte der rheinischen Missionsgesellschaft, 1880, s. 230 (misionář SCHRÖDER, Reise nach dem Ngami-See).

16) P. EUGÈNE MANGIN, P. B., Les Mossi, Anthropos X–XI, s. 325.

17) W. H. BENTLEY, Pioneering on the Congo, I, s. 236.

18) Tamtéž, I, s. 159–160.

19) A. R. WOLLASTON, Pygmies and Papuans, s. 164. Srov. C. G. RAWLING, The land of the New-Guinea pygmies, s. 166–167.

20) R. PARKINSON, Dreissig Jahre in der Südsee, s. 567.