Ano, jsme na mailu, proč bychom nebyli. Hotel Rainbow. O mail se stará má dcera, ta se mi nejspíš zmínila. Když se ale ti dva tlačili po ránu do vrat, nemohla jsem si na nic vzpomenout. Ten starší pán mě začal objímat, paní se k tomu chystala. Oba byli vyčerpaní po cestě, to poznám, a také dojatí, a v první chvíli jsem nevěděla proč.

„Pětadvacet let, a jsme tu zas!“ vykřikoval šedovlasý pán, jehož břicho mě začínalo tlačit do prsou.

„Vítejte,“ povídám. „A já si na vás vzpomínám!“

„Skutečně!?“ vykřikl s tak šťastným výrazem, že jsem ho v tom nechala, a ještě se jim rozhodla vyhovět. Pustila jsem náš nejlepší pokoj, abych nečekaným hostům udělala radost. Většinou ústupky nedělám, ale pokud se k nám po tolika letech opravdu vrátili, můžu si slabší chvilku dovolit.

 

* * *

 

Stoprocentně nás nepoznala, ani já jsem si nebyl jistý. Proč si ale po ránu nezahrát divadýlko na setkání po letech? Fakt je, že jsme se za svítání na letišti v Le rozhodli to risknout a vzali si taxíka rovnou do hotelu Rainbow, i když na náš mail ohledně ubytování neodpověděli. Když jsem se ale z venkovního železného schodiště ohlédl na vnitřní dvůr útulně rodinného hotelu, zastesklo se mi. Jak za ty roky omládl i nenápadně povyrostl — na rozdíl od nás, paní domácí nevyjímaje. Nemovitost roste do krásy a její majitelé chátrají jako rodiče dospělých dětí.

Kniha

Richard Erml

Můj muž, má žena

2017, Nakladatelství Druhé město, 152 stran, 249 korun

„Bude se vám líbit?“ usmála se dcera paní domácí a ustoupila ze dveří do pokoje. Úmornou cestu letadly sebral vítr z himálajských planin a zatočil s ní jako s papírovým dráčkem.

„Nádhera!“ souhlasil jsem a na rozdíl od ženy jsem se ani nezeptal, co za to budou chtít.

„Všechny pokoje máme za stejnou cenu.“

To bylo to poslední, co mě jako starého realiťáka trklo: Jak to myslí — za stejnou cenu? Co je to za trik?

Rozhlédl jsem se po prostorném pokoji s vysokými okny s výhledy do zahrad, na pastviny i blízké velehory; jabloně, meruňky, za nimi topoly trčící do ranního modra; hýkání oslů, povědomé skřehotání strak; slyšel jsem zřetelně i škubání suchých travin kraví hubou. Ve stavu lehké otravy organismu leteckým provozem vnímáte více, než chcete. Padl jsem naznak na postel.

Pochopte, mě vůbec neohromil nějaký pokoj, ale ten rozdíl mezi tím, v čem jsme tu před lety bydleli! Za studený přízemní krcálek s výhledem na hřbitovní zeď jsme tenkrát byli vděční jako děti za stan po drsné horské túře.

„Nechceš deku?“

Hlas ženy mě vrací o pár hodin zpátky, do letištního tranzitu v Dubaji. Po letech kamarádského manželství mě byť jen náznak laskavého zájmu zaskočil.

„Děkuju,“ zahuhlal jsem tentokrát pohotověji a spadl z útesu dne do spánku jako do hluboké vody zatopeného lomu.

 

* * *

 

Poslouchám spokojené chrápání svého muže, jako už tisíckrát. Dnešní ráno by ale mělo být jiné, nevratné. Kdybych měla pocítit stejnou nechuť a únavu jako tisíckrát předtím, pak by naše nečekaná cesta ztratila smysl na samém začátku. Naštěstí se tak neděje. Zatím. Jsem stejně vyčerpaná jako on, spát se mi ale nechce. Všechno si důkladně prohlížím a rovnám v hlavě, abych porozuměla onomu zmatečnému vzrušení, když jsme se probouzejícími ulicemi Le blížili k centru a já začínala poznávat místa, na která jsem se celé roky dívala jen při promítání našich blednoucích diáků. Kruhový objezd u autobusového nádraží, otevřené nůžky dvou hlavních tepen stoupajících na Main Bazar, a vysoko nad městem neměnná dominanta vybydlené královské pevnosti, obrovské jako otcův hrad z písku v dětských očích. Ráda se dívám na cokoli, kohokoli, dlouho, někdy až nepříjemně dlouho a upřeně, dokud nepochopím, proč se to mým očím a vědomí jeví tak, jak si myslím. Víte, nejsem překladatelka poezie, ani krásné literatury, nejlépe se platí za precizní překlady odborných textů. Naučila jsem se být neosobní a nesentimentální i v soukromém životě, což mého muže, někdejšího herce, občas přivádí k zuřivosti.

„Tak přece něco řekni!“ hulákal na mě před dvěma týdny podnapile, když mi nadšeně předestřel svůj plán cesty do indického Ladaku, a já v duchu zvažovala všechna pro a proti. Může nám to ještě zachránit odumřelé manželství, anebo se začneme nesnášet tisíce kilometrů od domova, bez šance okamžitého návratu? Hleděla jsem mlčky na zuřícího muže a říkala si: Stojí ti takové riziko za to? Přiznej si, že ne.

Jak ale sami vidíte, jsme v ladackém hotýlku Rainbow, v turistické čtvrti Karzu, nad naším manželstvím se klene duha usmíření a já si klidně prohlížím tvář svého pochrupujícího muže.

Tichounké zaklepání a do pokoje vklouzne dcera majitelky hotelu s konvicí čaje. Vděčně jsem se na ni usmála a ukázala očima vedle sebe. I bez mého varování byla dívka nehmotná jako duch a já si opakovala: Ano, to je ono, musíš se naučit na všechny usmívat, vděčně usmívat.

 

* * *

 

Probudil jsem se pozdě odpoledne. Má žena dosud spala jako dřevo, přesněji jako pořádný kus spadlého stromu, který by ze závěje nevyprostil ani pár koní. Zadíval jsem se na tradiční ladacký strop z kůry vyloupnutých bílých topolových kmínků, a teprve pak mi to došlo: mám čistou hlavu! Čistou jako horský vzduch, který mě ovívá pootevřeným oknem. Letecká společnost Spojených arabských emirátů na svých pasažérech alkoholem nešetří; má praktická žena si schovala malé lahvičky od martini a whisky; navíc jsem měl v báglu i láhev z duty free, ale ani jsem po ní nevzdechnul. Tak dobře, vzdechnul, ale jako bych dával dýško pinglovi, který se mě pokoušel natáhnout.

Palčivý žár dne jsme zaplaťpánbůh celý prospali a dočkali se vyhřátého podvečera. Uchopil jsem zkusmo zdřevěnělé předloktí své ženy, vztyčil je proti stropu a pak nechal spadnout jako umrzlou větev. Něco zamumlala. Jenomže to její starostlivé „nechcešdeku?“ ve mně uvízlo.

„Kočičko, vstávej,“ povídám ztuhlému předloktí své ženy a něžně ji kousnu do měkké boule zápěstí.

Pozdvihla jedno oční víčko jako plejtvák vyvržený na mělčinu.

„Kolik, kolik je?“

„Bude šest, čas na večeři na top vyhlídce naší oblíbené Himalaya View.“

„Čikn z tandúru?“

„Cokoli si bude kočička přát.“

Mlsně se usmála, opatrně se skulila z postele a zamířila do koupelny, jakkoli se konečky prstů lehce přidržovala stěn, protože se jí z převýšení stále točila hlava. A já se znovu blaženě rozhlédl po velikánském pokoji, v němž se podvečerní stíny teple protahovaly jako naše kočky na slunci. Topoly se stále mírně kývaly jako žertovně přísný ukazováček, pasoucí se stádečko oslů dovádělo tak trochu na účet nadrženého samce, pod okny užitečně bublal zavodňovací kanál, kolem něhož procházely snad japonsky chichotavé hlasy. Štěstí. Ticho, klid a mír. Čistá hlava. Za dveřmi koupelny si má žena cosi povídá se sprchou. Ticho a klid.

 

* * *

 

Věděla jsem, že mu láskyplný výraz, který si jeho herecká paměť zafixovala z prvních let manželství, dlouho nevydrží. Stačilo, abych se cestou zdržela u pár pouličních krámků s tibetskými modlitebními mlýnky, zvonky a podobným turistickým haraburdím, a už mu tvář i hlas tuhly jako rozlitý vosk na ubruse.

„Taky mám hlad, neboj, už jdu!“ volala jsem na něj a dál brala do rukou napodobeniny těch prapodivných rituálních předmětů. Ladačanky štěbetaly svůj bestívningprajs a já si prohlížela trojhrannou obřadní dýku, za níž jsem vnímala indiánsky snědou tvář drmolící prodavačky s barevně propletenými copánky, a nebýt výhrůžného ticha za mnou, byla bych šťastná jako tenkrát, kdy mě muž nechával na tržišti s pochopením, které nemusel předstírat.

Blížili jsme se do centra kolem Main Bazaru a mně se začínalo špatně dýchat. Ne ze smogu večerního provozu, ani v důsledku aklimatizace, zkrátka jsem nabývala zlého tušení, co mě přepadlo už v ranním taxíku. Ty staleté stromy, které měly v paměti dějiny Le a hleděly nesentimentálně na civilizační povodeň, co stoupala a troubila u jejich kolen, skutečně, jak teď s hrůzou vidím, padly. Zůstaly po nich obrovité pařezy, s nimiž lomcují žluté buldozery podporované hloupými lidskými mravenci. A jako výsměch plakáty s počítačovou vizí příští podoby křižovatky: Beautification of Leh.

„Tam bude narváno!“ zlobil se můj muž s pohledem na střešní terasu restaurace s hlavičkami turistů. „Dneska to zkusíme támhle!“ ukázal celý nadšený svým objevem na terasu protilehlé restaurace, přímo nad křižovatkou, kde právě probíhá zločin proti přírodě. Patrně si nepamatoval, že i v této restauraci Pizza De Hutt jsme kdysi večeřeli a vzrušeně plánovali náš další život. Po divadelních prázdninách ho čekala první hlavní role a já už se viděla jako cestovatelka anebo coby průvodkyně po všech himálajských končinách. Pamatuji si to, jako bychom po oné řece fantazie pluli včera, rozzářeni jako hinduistická světýlka na miskách z palmového listí.

Poslední volný stůl na kraji terasy s výhledem na krátery po stromech a vybagrovanou ulici s ponechanými chodníky. Obsluha indicky zdvořilá, až servilní, jako by přehlížela rozdíl mezi energickými třicátníky, jakými jsme bývali, a rádoby důstojným párem, na nějž čeká šedesátka jako zlodějíček v tmavém průchodu. Jídelním lístkem sice listujeme, aby se neřeklo, objednáváme ale popaměti. Kopulovitá pec tandúr je stále na svém místě, záchod také, jen výhled do ulice už bude postrádat šedavou zeleň topolů. Odvážejí torza pařezů jako rohaté hlavy zvířat bez těla; nechci se rouhat, když ale ty hlínou obalené kusy nepoužitelného dřeva zaduněly na korbě, jako bych zaslechla ozvěnu vlastního života.

 

* * *

 

To je celá ona! Dojímá se stromy a nevšimne si začátku konfliktu, který nemůže skončit dobře. Děje se na vzdálenějším konci křižovatky a na tu dálku jde nutně o pantomimu. Vznikl mezi jedním mnichem a partičkou místních frajerů na motorkách. Mnich má tlusté brýle a invalidní nohu; našlapuje na ni jen špičkou a nemotorně se kýve, ale zarputilý je jako třínohý pes. Motorkáři jej obstoupili v těsném kroužku, nejde sice o žádné americké drsňáky, přesto mě ta agresivita překvapuje; myslel bych, že v buddhistickém Ladaku budí mnišský hábit respekt sám o sobě. Teď došlo i na strkanici! Mnich se hlasitě dovolává pomoci, a skutečně se kolem
motorkářů stahuje hustý kruh diváků.

„Co se tam děje?“ probere se konečně.

„Netuším. Buďto si ti nasraní frajeři na motorkách toho mnicha podají, anebo je dav ušlape... Už se ti nese kuřátko.“

Před lety jsme si nemohli dovolit víc než poloviční porci pro oba, dneska si má žena objednala celé kuře, ostatně maličké a vysušené, zato voňavě křupavé; mně na začátek postačí úžasná špenátová polévka.

Pobaveně sleduji, jak ji štěpí zájem o pouliční konflikt a červená kuřecí stehýnka odevzdaně vytrčená k jejím vybuzeným chutím. Netuším, proč tak ráda jí. V mužském světě se to od jistého věku diagnostikuje jako přenos libida: daleko více než o ženských se do nejjemnějších detailů žvaní o žrádle.

„Budeme se na to jenom koukat?“ ucedila se stehýnkem mezi zuby.

„Měl bych snad zasáhnout?“

„No, nevím.“

„Hned první den naší cesty, s rizikem, že skončím na policii a že nás pošlou domů?“

„Já nevím!“ odhodila kost na talíř a zaostřila pohled do davu, v němž kulhavý mnich nabýval převahy.

Vždycky jsem zasahoval na obranu slabších anebo nespravedlivě popotahovaných. Jsem docela vazba, kdysi jsem dělal karate, a tak vstupuji do konfliktů s nepřehlédnutelným náskokem. Jenomže se už nenechám tak snadno vyprovokovat; mockrát jsem si ověřil, že na pohled přehledná situace, kdo je kdo, vůbec nemusí platit, a lehce se obrátí proti vám. Prostě už nejsem ten spravedlivý idiot jako dřív. Nebudu se zastávat mnicha, který ve mně svou buldočí vytrvalostí budí podezření.

„Nějak to dopadne, neboj.“

„Tobě je to jedno.“

„To si piš. Proč bych se měl zajímat o štěstí jiných lidských bytostí? Už s tebou mám práce nad hlavu,“ zavtipkoval jsem. Neusmála se, ale ani neušklíbla, podívala se zkoumavě.

 

* * *

 

Řekla bych, že pajdavý mnich vyhrál. Jeho protivník, co jej bodal do prsou ukazováčkem, nakonec zlostně máchl rukou a nasedl za řidiče motorky. Poslední výhrůžky a partička mladíků vyklízí pole. O co šlo — kdo ví. Mnich je svým vítězstvím opilý, motá se dokola a každému, kdo má zájem, s rozmáchlou gestikulací vykládá, co se přihodilo. Přeji mu to i s kapkou závisti. Kdy já jsem se točila štěstím dokolečka? Můj muž má pravdu, je se mnou práce; není to až tak dávno, kdy jsem se nadchla a radovala nad kdejakou hloupostí. Dneska se na sebe podívám a domlouvám si: Co zase blbneš, čím se to vzrušuješ? Kontroluji se až moc, jako bych každou svou emoci ještě podrobovala korektuře.

Atmosféra večerního Le mi vyhovuje. Široko daleko, tím myslím rozestavěný bulvár a ostatní restaurace, do kterých můžeme z terasy nahlížet, se neděje nic, čemu by se dalo říkat probouzející se noční život. Netuším, proč sem jezdí tolik mladých lidí; že by tu hledali klidnější spočinutí po divokých jízdách v jiných turistických končinách? Většina krámků už stáhla roletu, lidé se trousí a zevlují, světel je pomálu, hudba prakticky žádná, nad tichem se nese jedině naříkavé kvílení muezzina z jednoho ze dvou místních minaretů.

Muž si česnekovým nánem, křupavou plackou z tandúru, plnou připálených puchýřů, vytírá zbytky skopové omáčky a tváří se reklamně blaženě, jak to umí jen on. Jenomže on nic nehraje, skutečně mu chutná. Tak jako on si užívám jen první sousta, pak už se ze setrvačnosti cpu a připadám si jako má hltavá matka, pro kterou jídlo znamená poslední potěšení.

„Změníme lokál?“ směje se, já ale vím, že mě jenom provokuje. Oba už jsme tak pohodlní, že si z podobných nápadů děláme legraci. Přesouvat se, jen abychom se pohnuli z místa a přikrmovali neklid?

„Jasně!“ vydechla jsem. „Zaplať a vyrazíme!“

Přikrčil se; za celý náš společný život si nezvykl, že i já mám herecký talent.

„Dáš si ještě něco?“ vzpamatoval se. „Jablečný mošt z údolí Kullu, anebo ještě zdravější místní rakytník?“

„Servírovali tu i pivo, pamatuješ?“ povídám a hned bych si nafackovala. Podíval se na mě vyčítavě:

„Bezva nápad.“

 

* * *

 

Stejně jako už nejsem žádný mstitel práv bezbranných, nemíním skončit jako závislák. Pokaždé, když mi je po ránu šoufl, křečovitě žertuji: Proč mi nikdo neřekl, že do alkoholu míchají jed? Proč myslíte, že jsme tak narychlo odletěli do Indie? Zatáhl jsem za záchrannou brzdu. Pochopitelně jsem přestal popíjet už doma, k Himálaji jsem vzhlížel jako k autoritě učitele: musíte být před ním čistý a připravený. Pro vaše slabosti nemá pochopení. Šplhejte a lezte si po mně, co vám síly stačí, tím to ale končí.

Krátce jsem pohlédl na svou ženu, co ale ona v tom zmůže? Tohle je můj letitý boj, který jsem v poslední době opravdu nepodceňoval. Dokonce jsem se pokoušel vyluštit tajenku svého chlastání. Začalo to na škole, tam se opíjeli všichni, takže jsem se nechal unášet proudem. Přiznal jsem si ale, že vedle svých egomanických spolužáků a ambiciózních spolužaček mám poněkud snížené sebevědomí. Jakmile jsem si dal pár piv anebo decek vína, rázem mi dorostlo na jejich úroveň. Tenkrát jsem to ani moc nepřeháněl, naopak jsem často tahal blekotající spolužáky z hospody do postele. Zahrávat jsem si začal až ve svém prvním a posledním pražském angažmá. Prahnul jsem po roli Bricka v Kočce na rozpálené plechové střeše, latentního buzika a alkáče, kterého ve filmu hrál Paul Newman. Viděl jsem ten hollywoodský biják aspoň pětkrát, abych pochopil, jak to dělá. Jak ucucává whisku a stále čeká, kdy mu to v hlavě přecvakne do normálu, z pocitu nervózní nedostatečnosti do suverénní pohody. Dodnes se stydím, jak jsem si vyléval srdce jistému kritikovi ve frontě v divadelním klubu.

„Taky jsem si vás představoval jako Bricka,“ lichotil mi ten nemrcouch a zároveň šmejdil očima po hercích za mými zády, co by stáli za rozhovor.

„Miluješ mě?“ ozvala se má žena se sklenicí moštu v rámci naší letité hry na banalitu.

Jindy bych nechal pauzu dramaticky doznívat. Dneska jsem jí zahrál potrhlého manžela.

„Ne, blázníš? Co tě to napadlo? Milovat — a proč ne? Vlastně ano. Možná. Jak chceš. Co mám pro to udělat? Taky tě milovat? Ale proč a za co? Přemýšlej trochu!“

Usmála se na mě hezky, pobaveně. Jako bychom se ještě měli rádi.

Rozhlédl jsem se po terase a výhledech na Le. Bílé špičáky Himálaje dávno pohltila tma, tuším je na obzoru jako své sny, které se nenaplní. Co na tom. Proč bychom měli být všichni šťastní, proč se strkat a předbíhat ve frontě na úspěch? Mám čistou hlavu, nikdo a nic mi za ní nesedí. Líně se rozvaluji mezi rozvalenými hosty a línými číšníky, upíjím hustý mošt a vzpomínám, jak jsme si jej kdysi dávno se ženou dopřávali v městečku Manali, kam se svážely tuny jablek z údolí Kullu v himálajském podhůří. Určitě nechutnal jinak, mně ale tehdy připadal dost drahý i v levné Indii. Takové hlouposti si člověk zapamatuje, a ty klíčové vzpomínky mu protékají v sevřené pěsti mezi prsty jako jemný písek.

 

* * *

 

Tušila jsem, že by to mohlo tak dopadnout. Ležím v posteli, koukám nad sebe, vnímám svěží energii ranních zvuků ze zahrad a probuzeného hotýlku, a nemohu se pohnout. Nejsem ochrnutá, jen si má vůle a odhodlání vyskočit z postele a rázně zamířit do koupelny jednoduše postavily hlavu. Ne, nebudou se mnou spolupracovat, vzájemně si nevěříme. Za hodinu začne přednáška Jeho Svatosti dalajlamy o Kálačakře, a já tam nebudu. Můj muž si výčitky nepřipouští. Mocně odfukuje a zálibně se usmívá, že by erotický sen? Mám svá podezření, proč je ale vytahovat na světlo a protřepávat jako deku plnou molů? Musím se přiznat, že ještě před nějakými deseti lety mě jeho nevěry dost bolely. Jistě, procházel krizí středního věku, anebo jak se ti stárnoucí panáčkové různě vymlouvají, to ale nic nemění na tom, že jsem se těmi vdavekchtivými pipinami cítila ohrožená. Dneska ne. Dneska jsem předem smířena s jakýmkoli řešením. Rozvod nerozvod, koho to zajímá. Konečně začínám na stará kolena chápat buddhistické vidění světa jako cesty k postupnému oproštění se od svých tužeb a cílů, osvobozování se od všeho, na čem lpíme a co si chceme zachovat na věky věků. Proč bych měla trvat na manželství, které vyhaslo? Aby hltavé mamince náhodou nezaskočilo? Děti se možná polekají, že bych je ve své osamělosti mohla začít obtěžovat, anebo to s nimi ani nehne, jen dcera mi položí ruku kolem ramen a přemoudřele poznamená: To ti to ale trvalo, mami.

Prostě se mi nechce vstávat. Slyším bujaré stádečko oslíků, řezavě protivné pokřikování hejna strak, svolávání se místní kočičí rodinky i šplouchání koupelny od sousedů. Má ochablost odchází, docela nenápadně, jako bych si ji vymyslela. Svým tělem nevládnu jako dřív a ono mi stále častěji zkouší poroučet. To ale musím změnit! Myslíte, že jsem si nevšimla, jak můj muž obživl, když si už pár týdnů neředí krev alkoholem?

Stanoviště taxíků je naštěstí na stejném místě, řidiči ale žádné nadšení nad naším přáním, aby nás hodili do vesničky Čoglamsar, kupodivu neprojevují. Pochopíme, až když uvízneme v nekonečné koloně, kdy kolem nás proudí davy poutníků směřujících za dalajlamou. Musíme z auta ven, do štiplavě suché výhně, do troubícího kraválu, do zvířeného prachu a oslepujícího světla, před nímž se všichni chrání velikánskými slunečníky, pod jaké se vejdou celé rodinky. Nezbývá než se přizpůsobit pohybu davu, jeho tempu; v dálce už vidím vysoké zdobené brány, za kterými snad čeká vydechnutí. Nakonec jsem spíše zalapala po dechu, když se před námi otevřel pohled na více než stotisícový dav usazený pod nataženými zelenavými plachtami a nekonečným pestrobarevným lánem slunečníků. A tam někde daleko před nimi na zastřešeném pódiu s obřím plátnem a reproduktory jako nějaká rocková hvězda přednáší celý den o koloběhu života a smrti Jeho Svatost.

„Koupím ještě nějakou vodu a colu,“ stará se můj muž.

Možná na něj takové množství lidí udělalo dojem, po duchovnu ale neprahne. Proklestíme se uličkou mezi provazy do sektoru pro cizince a zaujmeme místo necelých sto metrů od pódia. Za chvilku jsou u nás pomocníci s konvicemi čaje i vody; organizace tu nevázne — poučení turisté naslouchají překladu přednášky v tibetštině z malých rádií. Můj muž vyhlíží, kudy prchnout.

Sedět hodiny na jednom místě a vnímat soustředění tisíců věřících, to není pro něj. Ačkoli ani ono soustředění se netýká zdaleka všech — mnozí se zavřenýma očima naslouchají hlubokým tóninám v dalajlamově hlase, jiným ale postačí být při tom; popíjejí čaj, okřikují děti a střeží se vypadnout ze stínu. Řekla bych, že zůstávám někde uprostřed: nechci vypadnout z magického stínu jeho hlasu a současně se zvědavě rozhlížím po rozmanitém společenství v nejbližším okolí, které představuje jen malý zlomek věřících a ctitelů Jeho Svatosti.

 

* * *

 

„Vyrazíme, vstávej,“ naléhám.

„Neboj, už jdu,“ povídá a neučiní jediný pohyb, jaký by směřoval k odchodu.

„Mám jít napřed?“

„Jak myslíš.“

„Ušlapou tě.“

„To nejsou muslimové.“

„Podle tebe nemůže sto tisíc buddhistů zpanikařit?“

„Nemůže.“

„Svatá prostoto! Jenomže já už panikařím — jen se na to podívej!“

Dalajlama už dopřednášel a po okrajích davu začíná zřetelný pohyb, jako by se vzdouval oceán.

„Sbalíš karimatku?“ prosí mě nevzrušeně, jako by od lidských vln nehrozilo žádné nebezpečí.