Ucukne vzhůru

 

Šedé napřeskáčku těká na dosah
šedému naprach
ve výši očí

 

Teď je to jenom podráždění vzduchu
který se sem tam sbírá proti skále
ale nečeká od ní sebemenší hnutí
a teď jsou to roky než jsi sem přišel
a roky kdy už nebudeš mít
odkud přijít

 

Teď to zase zní
jako nesmysl protože i ještě kratší život
a ještě i ten nejkratší život
hned tady načrtne svítivou tříšť
kde si každá z mušek rozhoduje o paprsku

 

Teď jejich roj ucukne vzhůru

 

Teď chvíli celý zaváhá
jestli se snést zpátky
ale ty už jsi sám uznal
že probodnout to prázdno uvnitř mihotání
nedokážeš schází ti ostří
schází ti střed a skála
zamítá mihotání a ty
teď konečně vidíš tu skálu

 

V drtivé šedi která se zpevnila
tak rychle že co bylo teď
o tom by ještě děti tvých dětí
mohly vyprávět


A teď už nepohasne včas
ani ta skála

 

 


Ani se nehni

 

V té knize, kterou jsi nenapsal,
byl jeden, co pořád opakoval
„vytraťte se zadním vchodem“.

 

Myslel sis na vyhynutí.
Přece jen je v tobě kus dobrého!

 

Ale viděl jsi večer, jak jiskry proletovaly roštím?
Jako střely mezi větvemi?
Hotové toky,
průlety různými patry jako mezi tunely
nebo přejezdy dálnic. V průduších hranice
zářivé čáry
zjevovaly děravost, volnost celé stavby.
Rozvětvení ohně unikající ven
rozvětvením dřeva.
Kresba ohně proškrtávající
kresbu dřeva.
Jako krev žilami se to hnalo.

 

V noci jsi pak viděl přicházet
nohy a břicho osvětlené baterkou.


A jinde
jako když se potopí jenom kus lodi.
Odkrývání průhledů, kde zrak vždycky předtím
narazil na zdi.
Otevřený prostor, překážky mizí,
dočasně tu proudí vzduch.
Z pater visí
tisíce potrhaných kabelů, rour, krycích plátů.
Takové
bílé roztrhané tělo.
Pozoruješ holuby, jak usedají na ta prorvaná betonová patra
jako na útes,
příroda okamžitě obydluje nové tvary, hned je poznává,
i když jsou čerstvé, včera nebo dnes ráno vytvořené silou
trhacích strojů.

 

Ploutev z tebe vyrvaná:
Je čas povolit tu ryby.

 

A jinde
totéž v menším. Zdi
rozlomené v půli,
zahlédneš tapety a místa, kam postavit stůl.
Vítr vane nedostavěným domem, který je samé patro
a holé schodiště.
Vystoupíš hned za rohem, aby ses tam vrátil.
Bude tam potrhaný plot,
provalené pletivo a vyvrácený sloupek.
Když vlezeš dovnitř a v chodbě někoho potkáš,
zarazíš se. Dokud nezjistíš,
že i on se zarazil.
Ani jeden z vás
tam nemá co dělat.


Projdete kolem sebe jako dva neprůhlední.
Při odchodu ovšem průhledně
vyšlapeš všechny stopy pozpátku

 

jako by už nemělo být

 

žádné
ven
ani vyvanutí.

 


Jaromír Typlt: Za dlouho. V roce 2016 vydává nakladatelství Argo, 48 stran, 148 korun.