Přišly stranické prověrky, prověřoval mě Vlado Mináč. Nevím, kdo ještě seděl v komisi, asi někdo z městského výboru strany. Už si nevzpomínám na celý náš dialog, ale šlo v něm o Kultúrny život. S Vladem Mináčem jsme si kamarádsky zapolemizovali. Zeptal se mě, jestli si pořád myslím, že bylo správné, co jsme v časopise zveřejňovali. Odpověděla jsem mu, že jsem absolutně přesvědčená o správnosti toho, co jsme dělali. On byl přesvědčený, že nemám pravdu. Řekl mi to takovým tónem, jako bychom si povídali někde v kavárně. Dva další přísedící se nám, myslím, do rozhovoru nepletli. Celé to trvalo pět minut.

Potom mi písemně oznámili rozhodnutí komise, na které jsem dodnes velice hrdá: že mě vylučují z Komunistické strany Slovenska, protože jsem spoluzodpovědná za nesprávnou linii časopisu Kultúrny život. Hned po mně prověřovali Jožu Boba a Dušana Kužela a taky je vyloučili ze strany. Možná kdybych se plazila po kolenou a schvalovala vstup cizích vojsk, byli by mě omilostnili. Ale v podstatě si mě předvolali proto, aby mě ze strany vyloučili, jenže já už jsem o členství ve straně vůbec nestála.

Vyloučil vás váš bývalý šéfredaktor, který se v šedesátých létech choval přátelsky, že ano?

Mináč byl opravdu dlouho náš kamarád, vždyť jsem ho i vychvalovala jako šéfredaktora v padesátých letech. Potom šéfoval ve Slovenských pohľadech, ale do týdeníku Kultúrny život pořád přispíval. A ve svazu spisovatelů se nás zastával, když jsme to potřebovali. Zlomilo se to přibližně v roce 1963. Tenkrát Paľo Števček jako šéfredaktor odmítl uveřejnit druhou část Mináčovy dvojpovídky Nikdy nie si sama. Náhodou jsem stála poblíž, když mu to Paľo s tou svojí rozkošně netaktní přímostí oznámil. Na Mináčovu otázku, proč tu povídku nezařadil do čísla, se usmál a řekl: „Protože to není dobré, Vladko!“ Mináč se otočil na podpatku, bouchl za sebou dveřmi a víckrát do redakce nevkročil.

Kniha

Jana Juráňová: Mých sedm životů

Agneša Kalinová v rozhovoru s Janou Juráňovou

2016, Prostor, přeložil Ondřej Mrázek, 392 stran, 397 korun

Bylo toho určitě víc, mladí kritici, kteří stáli na straně nastupující literární generace, se do něj sem tam pořádně pustili a Mináč je označil za teroristy. A někdy v polovině šedesátých let ho zvolili, nebo vlastně vybrali do ústředního výboru KSČ a ocitl se na druhé straně barikády. Když jsme se náhodou potkali, choval se přátelsky a trochu si rýpnul jako vždycky.

Co jste v té době dělala vy?

Filmový čtrnáctideník Film a doba už od 1. ledna nevycházel. Zůstala jsem doma a chtěla jsem se věnovat profesionálnímu překládání. V minulých letech jsem toho přeložila docela dost. V té době jsem právě překládala životopis slavné francouzské šansoniérky Édith Piaf. Napsala ho její nevlastní sestra s důrazem na všechny excesy a výtržnosti tragicky nevyrovnaného života Édith. Ve Francii to vzbudilo senzaci, takže pro vydavatelství šlo o slibný komerční titul. Šéfredaktorem ve vydavatelství Slovenský spisovateľ byl Vlado Reisel, při jedné mé návštěvě na sekretariátu mi slíbil, že mi budou dávat překlady, abych neměla existenční problémy, doslova řekl, že „mě uživí“. Možná to v tu chvíli myslel upřímně. V té době mi opravdu vydavatelství Slovenský spisovateľ zadalo překlad třetího dílu Sartrovy Cesty k svobodě. Potrápila jsem se s tím, byl to krásný text o bleskové porážce a ústupu francouzské armády až po Paříž v roce 1939.

Překlady vás uživily?

Platilo se to tenkrát docela slušně. Někdy začátkem roku 1971 jsem překlady dokončila a odevzdala. A tehdy mi ve vydavatelství naznačili, že jsem na nějakém seznamu a že už pro ně nemůžu překládat. Tajemnice, která mi to oznámila, se tvářila, že nic konkrétního neví, nikdo mi to nikdy nevysvětlil. Zničehonic jsem se najednou ocitla mezi těmi, kdo už nedostávali práci. Byla jsem ve výborné společnosti se Zorou Jesenskou, Soňou Čechovou a mnoha dalšími. Překlad knihy o Édith Piaf už ani nevydali, i když mi ho po odevzdání rukopisu zaplatili podle smlouvy. Kniha nevyšla jen proto, že jsem ji překládala já. Vydavatelství přišlo o komerční titul, už se to nevyplatilo znovu zadat k přeložení. Vyšla až někdy v osmdesátých letech v jiném překladu a v jiném vydavatelství. Nevydali ani můj překlad Sartrovy knihy Cesty k svobodě, i když první a druhý díl překládal někdo jiný a já jsem dělala jen ten třetí. Ale je možné, že se jim znelíbil i Sartre, nejen já.

Co jste tedy začala dělat?

Ještě v roce 1968, po „vstupu bratrských vojsk“, jsem si našla novou životní náplň, takové opravdické potěšení. Rudo Skukálek si v polovině šedesátých let koupil chatu ve Svätém Juru u Bratislavy. Objevil tam starý panský dům na kopci s výhledem na zříceninu hradu, z druhé strany byl výhled dolů do Šúru – na nížinu. Celý lesík na protějším svahu byl prorostlý červenými smrky, byl to takový lehoučký a pohledný hájek, na podzim celý zrůžověl, potom zežloutl a na jaře to vypadalo jako světle zelené kytice. Kolem domu rostly jedlé kaštany, bylo to nádherné místo. Skukálek dostal dům do stoletého pronájmu. Byla to napůl zřícenina, ale mělo to střechu a tlusté pevné stěny, tak se rozhodl, že to předělá. Rudo byl řemeslnický synek z Trnavy, uměl dělat všechno (kromě toho, že psal básně, dobře překládal z ruštiny, psal absurdní hry a maloval). A přitom mluvil tak pomalu a tvářil se, že je líný a znuděný světem i životem. Začal stavbu zvelebovat a dal ji do pořádku. Vedle byl čtverec z kamenných zdí a bez střechy, nejspíš bývalá stodola.

Skukálek přemluvil Dalibora Hegera, který tehdy dělal dramaturga na Nové scéně, aby si to vzal. A Dalibor to zastřešil, postavil tam krásnou dřevěnou nástavbu se šikmou střechou, jenže pak to vzdal a Rudo Skukálek začal přemlouvat nás. Mně se to ohromně líbilo, a tak jsme to koupili. Laco přemluvil našeho souseda Rudu Kováče, který pracoval pro Kolibu jako architekt, aby si to s námi vzal na půl. A tak jsme to od jara 1968 začali budovat. Když Rudo Kováč po okupaci emigroval, celý podzim 1968 a jaro 1969 jsem organizovala dokončovací práce téhle naší chaty. Současně s Kováčem emigroval i Rudo Skukálek a svou chalupu v Juru nechal bývalé ženě. Takže tomu jsem se věnovala s velkou radostí.

A kromě chataření?

Začala jsem doma vyvařovat. Když už jsem nemohla nikam cestovat, kupovala jsem si francouzské a italské kuchařky, které u nás zrovna začaly vycházet. Zjistila jsem, že je to ohromný relax – přestala jsem myslet na své problémy a dívala jsem se do hrnců. Naši kamarádi z Prahy – režisér Vláďa Sís a divadelní kritička Dana Kalvodová – sestavili čínskou kuchařku s poetickým názvem Počítání nudliček v jarní polévce. Recepty tam byly přepsané tak, aby se to všechno dalo uvařit z potravin, které se daly koupit i u nás. Tak jsem začala vařit „čínu“, což u nás tenkrát byla velká vzácnost. Zvala jsem na večeře kamarády, Laco na mě byl pyšný a Julka ještě víc. Stála vedle mě v kuchyni, učila se ode mě a něco už zkoušela sama. Dělala jsem to všechno s ohromným elánem, objevovala jsem pro sebe nový svět. Zrovna tenkrát přišly do módy ručně pletené svetry, tak jsem si začala kupovat módní časopisy a pustila jsem se do pletení pulovrů podle střihů. Julka byla úplně unesená, že jsem najednou taková maminkovská, a začala hned plést se mnou. Když jsme seděly u televize a obě jsme kmitaly jehlicemi, Laco brblal, že si připadá jak v nějakém babinci.

Takže s cestováním byl konec?

Můj bratranec Paul a teta Adela se zhrozili, když jsme se rozhodli neemigrovat a vrátili jsme se z Vídně domů. Už když jsme byli ve Vídni, začal Paul zařizovat náš přesun do Ameriky. Jakmile bylo jasné, že zůstaneme v Bratislavě, Paul se rozhodl, že se na nás přijedou i se svou Rosalií podívat, aby Viděli, jak tu vůbec chceme existovat. Vzali jsme je i do Divadla na korze na představení Lasici a Satinského Radostná správa. Bylo to na jaře 1969. Herec Maco Debnár – takový velký chlap, hromotluk – vejde uprostřed dialogu Lasici se Satinským zezadu na jeviště, rozkročí se a beze slova tam stojí. Lasica se ptá Satinského: „A tady ten – kde se tu vzal? Ty jsi ho pozval?“ A Satinský na to: „Ne, já jsem ho nezval.“ Laco byl celý šťastný, že mohl Paulovi ukázat, co si tu ještě můžeme dovolit, ale Paul na to řekl: „Tak tuhle bitvu jste možná vyhráli, ale válka je prohraná.“ Vyprovodila jsem je do Vídně, projížděli jsme se spolu fiakrem po Ringu, bydleli v nějakém superhotelu, sešli jsme se s Gerdou a Brunem – to jsem byla na dlouhou dobu naposledy ve Vídni.

Jak jste tu změnu zvládali?

Zpočátku jsme měli ještě napumpované občanské sebevědomí ze šedesátých let, hlavně díky tomu, že jsme se tenkrát sem tam vzepřeli vrchnosti. Jezdívali jsme na Západ a věděli jsme, že tam můžeme obstát. Proto jsme si taky na začátku normalizace říkali: Kdo nás tu má co zastrašovat? Říkali jsme si, že se budeme chovat přirozeně a žít jako předtím. Zpočátku ještě jezdili do Bratislavy zahraniční novináři. Říkali jsme si, že před nimi, většinou našimi známými, přece nebudeme dávat najevo strach. Na rovinu jsme jim říkali, co si myslíme o celé situaci, o kádrových změnách nebo o kampaních v tisku.

Z čeho jste žila, když už jste nemohla ani překládat?

Zpočátku jsem dostala pár překladů načerno, dělala jsem je pod cizím jménem. Takhle jsem z němčiny přeložila román finského autora Miky Waltariho Egypťan Sinuhet. Dohodila mi ho Perla Bžochová, knižní redaktorka ve vydavatelství Slovenský spisovateľ, a dodala mi k němu i krycí jméno. Perla mi řekla, že potkala kolegyni germanistku, která neměla s literaturou nic společného, a z vlastní iniciativy se jí nabídla, že kdyby pro někoho potřebovala krycí jméno pro překlad z němčiny, je ochotná ho zaštítit.

Hilda Gomolčáková-Holinová ve vydavatelství Obzor redigovala Lacovi obě knihy, které tam vydal: Svět kabaretu i Tisíc a jeden vtip. Její tehdejší švagr Fero Gomolčák kryl Lacovu spolupráci s košickým rozhlasem a mně Hilda dohodila překlad krásné knihy francouzské spisovatelky Colette Miláček, dostala na to ve Slovenském spisovateli smlouvu. Pak mi říkala, že to pro ni vždycky byl trochu trapas, protože to nosila Blahoslavu Hečkovi, renomovanému francouzštináři, který ve vydavatelství dělal lektora a o ničem nevěděl. Musela text obhajovat jako svůj překlad, vyslechnout si výhrady, případně i nějaké to slovo chvály. Jenomže potom se nějaký podobný případ provalil a byl z toho příšerný skandál. Lidi, kteří pomáhali zakázaným překladatelům, někdy propustili z vydavatelství nebo z televize. Tak jsem si řekla, že tohle není řešení. Dělalo se mi to dobře, pohodlně, ta práce mě bavila, navíc jsem ji dělala doma a honoráře za překlad vyšly přibližně stejně jako předtím můj redaktorský plat, ale řekla jsem si, že přece nemůžu existenčně ohrožovat ostatní jen proto, abych se měla dobře.

Co jste podnikla?

Začala jsem si hledat práci. A poštěstilo se mi to docela rychle, v létě 1971. Z krátké poloemigrace ve Švýcarsku se vrátila Lacova studentka Soňa Šimková (prodlužovala si tam nějakou dobu povolení k legálnímu studijnímu pobytu). Její tchán, ředitel Embryologického a histologického ústavu lékařské fakulty Univerzity Komenského, ji přechodně zaměstnal v knihovně fakulty. Potom ji jako vynikající absolventku vzal jako asistentku na divadelní dramaturgii na VŠMU Rudo Mrlian a ona mi nabídla svoje místo a všechno to s tchánem zařídila. Nějak jsem se v té knihovně protloukala, dali mi smlouvu na tři měsíce s ujištěním, že se mi pak automaticky prodlouží. Ale když uplynuly tři měsíce, na kádrovém oddělení lékařské fakulty mi řekli, že dostali instrukce a smlouvu mi nemůžou prodloužit. Vůbec jsem se neptala na podrobnosti a ani oni se netvářili, že by byli ochotní mi cokoli vysvětlovat.

Takže jste zůstala bez práce?

Od té chvíle už jsem žádnou práci nemohla sehnat. To bylo v říjnu 1971. V té době podobně zametali s mnoha lidmi, nejradikálněji s bývalými novináři. Mohla bych o tom vyprávět spousty historek. Od října jsem napsala přesně jedenáct žádostí, mám to zdokumentované. Nikde mě nechtěli. Byla to široká, až komická paleta podniků od Slovartu (kde ani nepřevzali mou žádost) přes Inchebu, kam mě taky „z kádrových důvodů“ nevzali, i když potřebovali lidi s jazykovými znalostmi, až po nějaký reklamní podnik, kde mě chvíli tahali za nos a potom mi žádost vrátili. Mezitím jsem odkudsi dostala vzkaz, že se nemám ucházet o práci, která má byť jen vzdáleně cokoli do činění s kulturou. Když mě pak nevzali ani jako úřednici do drůbežářského podniku v Grobu, podnikla jsem ještě jeden pokus a přes různé kontakty jsem si konečně našla místo – 1. února 1972 jsem měla nastoupit jako sekretářka do Západoslovenských mlékáren. Dva dny jsem špatně spala při představě, jak budu dojíždět z centra Bratislavy někam do Ivanky u Dunaje ráno na osmou. A v den, kdy jsem měla nastoupit, mě přišli zatknout.

Asi to nebylo jen tak: co tomu předcházelo?

Rok 1970 a 1971 jsme prožili v relativní duševní pohodě. Jezdívali jsme na víkendy do Juru, aspoň tam jsem mohla všechno hodit za hlavu. Dívala jsem se tam na svět pěkně zvysoka, z kopce na tu šúrskou nížinu. Přitom to pro mě byla strašná práce: v pátek nakoupit, navařit na dva dny pro spousty lidí, všechno sbalit a pak v tom pořádně rozvrzaném autě po příšerně rozbité cestě dojet na chatu. Mezitím v úzké dolině pod chatou místní vykopali a vybetonovali malý bazén, takže jsem si tam mohla zaplavat v hodně studené vodě, navíc pokryté množstvím napadaného listí. Občas jsem si s Julkou a nějakými našimi hosty zajela na zdejší Zlaté písky, volnou pláž blízko silnice. Zaplavali jsme si a vrátili se zpátky. Okruh našich přátel se v tomto období výrazně změnil.

Hodně našich dobrých kamarádů emigrovalo, jiní o nás zase ztratili zájem, když jsme tak očividně upadli v nemilost. V dalších letech to ještě pokračovalo, vždyť ani naše postavení se nezlepšovalo, spíš naopak. Společný osud nás ale sblížil zase s jinými lidmi, které jsme znali už předtím, a další – to tu musím říct – se k nám začali hlásit právě teď, byli s námi solidární, i když sami žádné podobné těžkosti nezažívali. Takže jsme se necítili opuštění, pořád jsme měli známé lidi, se kterými jsme se mohli otevřeně bavit. Pokoušeli jsme se žít normálně, přestože se kolem nás hromadily podivné věci a příhody, snažila jsem se nepřipisovat jim velký význam.

Jaké věci to byly?

Několikrát během krátké doby mi třeba odtáhli auto od domu. Když jsem se postavila jen na chviličku na trochu pochybné místo a odešla pár kroků od auta, už tam byli a odtáhli mi ho, nebo jsem aspoň dostala pokutu. Parkování se přitom v té době v Bratislavě ještě tak přísně nebralo. Až mnohem později jsem pochopila, že mě sledovali estébáci a odtahovou službu pokaždé zavolali, i když nemuseli, jen aby mě potrápili, když se jim naskytla příležitost.

U parkování to ale asi nezůstalo, že?

Jednou jsme v neděli večer přijeli domů z chaty, bylo to někdy na jaře 1970, a našli jsme celý byt rozházený. Bylo to příšerné a hodně nepříjemné vloupání. Ukradli nám hodně věcí. Měla jsem doma honorář za překlad, ukradli mi i ten, a dokonce i zlato – těch pár pěkných šperků po mojí mámě, které při přechodu fronty schovával ve své protéze syn paní Štrasserové v Prešově. Zásuvky v obýváku byly povytahované, papíry, dopisy a fotografie rozházené po zemi. Až se nám ten byt hnusil, tak to bylo příšerné, ten pocit, že tam někdo cizí chodil a všechno přehraboval a ohmatal. Laco zjistil, že z jeho pracovny nic nevzali, vypadalo to, že tam vůbec nebyli. Hned jsme zavolali policii, sepsali s námi protokol.

Potom mě ještě zavolali na policii, ukazovali mi nějaké prsteny, jestli jsou moje, a vyptávali se – prý kvůli vyšetřování toho vloupání –, jestli mám nějaké nepřátele. Připadalo mi to směšné, tak jsem jim řekla, že režisér Paľo Bielik mě sice moc rád nemá, ale pochybuju, že by se k nám kvůli tomu vloupal. Pochopitelně nic nevyšetřili. A my jsme se ptali: byli to estébáci, co se k nám vloupali, nebo to nebyli estébáci? Byla to maskovaná domovní prohlídka? Ale říkali jsme si, že policie by nám přece neukradla peníze a všechno to zlato.

O rok později jsme našli doma zabudované odposlouchávací zařízení. A bylo nám jasné, že nám ho namontovali při tom vloupání.