Jedné srpnové soboty vyjdeš z domu v tenisovém úboru, doprovázen svou ženou. Uprostřed zahrady poznamenáš, že sis doma zapomněl raketu. Vrátíš se pro ni, ale místo toho, abys zamířil ke skříni v předsíni, kam ji obvykle dáváš, sejdeš dolů do sklepa.

Tvá žena si toho nevšimne, zůstala venku, je hezky, vychutnává si slunce. O chvíli později uslyší ránu ze střelné zbraně. Vběhne dovnitř, volá tvé jméno, všimne si, že dveře ke schodišti vedoucímu do sklepa jsou otevřené, utíká dolů a tam tě najde.

Vstřelil sis kulku do hlavy zbraní, kterou sis předem pečlivě připravil. Na stole jsi nechal ležet komiks otevřený na dvoustraně. Tvá žena se v rozechvění opře o stůl, kniha se převrhne a při pádu se zavře dřív, než pochopí, že to byl tvůj poslední vzkaz.

Nikdy jsem v tom domě nebyl. Přesto znám jeho zahradu, jeho přízemí a sklep. Ta scéna mi běžela před očima snad stokrát, vždy ve stejných kulisách, těch, které jsem si napoprvé představil, když mi vyprávěli, jak ses zabil.

Ten dům stál v ulici, měl střechu a zadní průčelí. Nic z toho ale neexistuje. Je tu zahrada, do které naposledy vstoupíš v záři slunce a kde na tebe čeká žena. Je zde průčelí, k němuž utíká, když zaslechne výstřel. Je tu předsíň, kde leží raketa, dveře do sklepa a schody. Konečně je tu sklep, kde leží tvé tělo. Je nedotčené. Nevystřelil sis mozek, jak mi řekli. Jsi jako mladý tenista, který po zápase odpočívá na trávníku. Řeklo by se, že spíš. Je ti pětadvacet let. A teď toho víš o smrti víc než já.

Kniha

Édouard Levé

Sebevražda

2015, Rubato, přeložila Sára Vybíralová, 108 stran, 190 korun

Tvá žena vykřikne. Nikdo jiný než ty, nikdo, kdo by ji slyšel, tu není. Jste v domě sami. V pláči se k tobě vrhne a z lásky a hněvu tě bije do prsou. Obejme tě a mluví k tobě. Rozvzlyká se a zhroutí se na tebe. Její ruce kloužou po studené a vlhké podlaze sklepa. Její prsty škrábou do země.

Zůstane tu čtvrt hodiny a cítí, jak tvé tělo vychládá. Z netečnosti ji vytrhne telefon. Najde sílu vstát. Je to člověk, s nímž jste se měli sejít na tenise. „Haló, tak co se děje? Čekám na vás.“ „Je mrtvý. Mrtvý,“ odpovídá.

Tady scéna končí. Kdo odnesl tělo? Hasiči, policie? Pitval tělo soudní lékař, protože za sebevraždou se může skrývat vražda? Proběhlo vyšetřování? Kdo rozhodl, že tahle sebevražda byla opravdu sebevraždou, a ne zločinem? Vyslýchali tvou ženu? Mluvili s ní ohleduplně, nebo ji podezřívali? Přimísila se bolest z toho, že je podezřívána, ještě k bolesti z tvého odchodu?

Nikdy už jsem pak tvou ženu neviděl, znával jsem ji jen zběžně. Potkal jsem ji čtyřikrát či pětkrát. Když jste se vzali, přestali jsme se stýkat. Vidím její obličej. Už dvacet let má stejný. Její obraz se ustálil, když jsem ji viděl naposledy. Paměť stabilizuje vzpomínky stejně jako fotografie.

Za svůj život jsi žil ve třech domech. Když byla tvoje matka těhotná, žili tví rodiče v malém bytě. Tvůj otec nechtěl, aby jeho děti vyrůstaly ve stísněném prostoru. Říkal „mé děti“, i když ještě žádné neměl. Spolu s tvou matkou navštívil zchátralý soukromý zámek, patřící legionářskému plukovníkovi v důchodu, který zde nikdy nežil kvůli stavebním úpravám, jež byly podle jeho názoru před nastěhováním nezbytné.

Tvůj otec, ředitel firmy specializující se na veřejné zakázky, se nezdál být nijak ohromen rozsahem nutné rekonstrukce. Tvé matce se líbil park. V dubnu se nastěhovali. Ty ses narodil v jedné porodnici o Vánocích. Služka na zámku neustále udržovala oheň ve třech místnostech: jeden v kuchyni, jeden v salónu a jeden v ložnici tvých rodičů, kde jsi první dva roky spal.

Když se narodil tvůj bratr, práce nijak nepokročily. Ještě tři roky, do narození tvé sestry, jste žili v luxusním provizoriu. Ve chvíli, kdy se tví rodiče rozhodli hledat méně nepohodlné bydlení, oznámil tvůj otec matce, že ji opouští. Našla si jiný dům, menší a méně hezký než zámek, ale vřelejší a útulnější. Tady jsi měl svůj druhý pokoj, kde jsi bydlel do té doby, než jsi v jednadvaceti letech odešel žít se svou ženou. V tomto malém domku byl tvůj třetí pokoj. A také poslední.

Když jsem tě viděl poprvé, byl jsi ve svém pokoji. Bylo ti sedmnáct let. Žil jsi v domě své matky, v patře, mezi bratrovým a sestřiným pokojem. Vycházel jsi jen málo. Dveře bývaly zamčené, dokonce i když jsi byl uvnitř. Tvůj bratr ani tvoje sestra si nevzpomínají, že by kdy vstoupili dovnitř. Když ti chtěli něco říct, mluvili přes dveře. Nikdo ti uvnitř neuklízel, dělal jsi to sám.

Nevím, proč jsi mi otevřel, když jsem zaklepal. Neptal ses, kdo je tam. Jak jsi poznal, že jsem to já? Podle mé chůze, podle toho, jak pode mnou praská podlaha? Okenice byly zavřené. Místnost jemně ozařovalo červené světlo. Poslouchal jsi I Talk to the Wind od King Crimson a kouřil jsi. Připadal jsem si jako někde v klubu. Byl jasný den.

Tvoje žena si později vzpomněla, že komiksová kniha, kterou jsi položil na stůl, byla předtím, než spadla, otevřená. Tvůj otec nakoupil desítky výtisků a každému je rozdává. Zná nazpaměť texty a obrázky knihy, která se k němu nehodí, ale s níž se nakonec ztotožnil. Hledá správnou stranu a na té straně větu, kterou jsi vybral. Své myšlenky si zapisuje do desek, ležících vždy na jeho pracovním stole, které jsou nadepsány „Sebevražda – hypotézy“.

Když otevřeš skříň nalevo od pracovního stolu, najdeš tam desítku desek téže velikosti plných rukou popsaných listů se stejným označením. Cituje bubliny z komiksu, jako by to byla proroctví.

Málokdy ses mýlil, protože jsi mluvil málo. Mluvil jsi málo, protože jsi málokdy vycházel mezi lidi. Když už jsi šel ven, poslouchal jsi a díval ses. Vždycky budeš mít pravdu, protože už nepromluvíš. Po pravdě řečeno mluvíš stále, prostřednictvím těch, kteří tě, tak jako já, křísí a kladou ti otázky. Slyšíme tvé odpovědi a obdivujeme se jejich moudrosti. Pokud se ale tvé rady v konfrontaci s fakty ukážou mylné, viníme se z jejich špatné interpretace. Tobě patří pravda, nám chyby.