Eduardo Berti: Smyšlená zem

Uplynuly dny a týdny, od mojí svatby s Fang-č’im uběhly již měsíce, a dokonce i roky, a o Siao-mej jsem neměla žádné zprávy. Její rodiče zřejmě odjeli za ní. Na tržišti, kde na místě jejich stánku s ptáky prodávala jakási stařena vlastnoručně vyrobené květiny a jiné předměty z papíru, mi nikdo ani nedokázal říct, do jakého kraje se odstěhovali.

Všichni se jako já domnívali, že rodiče Siao-mej teď žijí ve stejném městě jako ona. Doneslo se mi, že její „prodej“ (vzpomínám si, jak strašně mě toto slovo popuzovalo) se uzavřel za jistých podmínek, z nichž ta první a hlavní spočívala v určitém finančním obnosu a domu pro rodiče nevěsty.

Jelikož si Siao-mej na rozdíl ode mě vždy věděla rady, jak mě najít, nějakou dobu jsem čekala na její dopis.

Někdy jsem usínala až pozdě v noci a představovala si jej. Patří se říci, že byl napsán v našem tajném jazyce. Byl rozsáhlý a tak osobní, že pokaždé vypadal jako vytržený list z důvěrného deníku, který napsala jen a jen pro mě. V závislosti na své náladě jsem si někdy představovala, že kromě papíru obsahuje obálka také pramínek vlasů.

Pokud jsem v souvislosti s formou dopisu popouštěla uzdu své fantazii, bylo to zřejmě proto, že jsem se neodvážila ani si nedokázala představit jeho obsah. V jednu chvíli jsem si dokonce řekla, že její mlčení pramení z toho, že mi nechce poslat dopis plný nářků a samoty. I když mě toto ticho šetřilo špatných zpráv, nabádalo mě k ještě hroznějším obavám. Jednou z otázek, jež jsem si kladla, byla kupříkladu ta, je-li ještě naživu.

Současně s tím, jak jsem ztrácela naději, že od ní dopis obdržím (ačkoli musím přiznat, že jsem ji nikdy neztratila zcela), rostla ve mně touha jí napsat. Možná jsem svůj dopis mohla spálit a doufat, že k ní slova doputují se stoupajícím dýmem, stejně jako vzkazy, které moje babička po svém ovdovění posílala dědečkovi.

Jakmile jsem se dopis rozhodla napsat, uvědomila jsem si, že nenajdu odvahu jej spálit. A nejen to: rovněž jsem si uvědomila, že to bude dopis velice dlouhý, delší, než jsem zprvu zamýšlela, a že jej nenapíšu naráz, neboť mi chyběla energie a rozvaha.

Scházíš mi, napsala jsem kromě mnoha dalších věcí první den.

Trápí mě, že nevím, co je s tebou, napsala jsem kromě mnoha dalších věcí druhý den. Nikdy sama sobě neodpustím, že jsem nepromluvila s Fang-č’im, napsala jsem o několik dní později.

Vskutku, nikdy jsem sama sobě nedokázala odpustit, že jsem svého chotě nepožádala o pomoc, že jsem ho nepoprosila o radu, že jsem nevyčerpala všechny možnosti, abych zachránila Siao-mej od svatby, již za ni rozhodli její rodiče.

Dnes jsem se probudila a uvědomila si, co jsem neudělala, co bych bývala měla udělat, napsala jsem několik dní nato a dopis nabýval podoby vyznání, rozsáhlé rozpravy s ní – popravdě řečeno s ní a s její nepřítomností – jako jedinou společnicí, k níž jsem promlouvala.

Měla jsem požádat Fang-č’iho, aby se tě ujal a vzal tě k nám. Jako moji nebo něčí (kohokoli v rodině Čaových) služebnou. Anebo dokonce jako konkubínu.

I když z toho, co mi řekl, vím, že Fang-č’ konkubinát neuznává. Stejně jako jeho rodiče v něj nevěří. Mít jen jednu ženu považuje za správné a dostatečné.

Jednu jedinou ženu na celý život. V tom je s námi oběma zajedno. Možná se mýlím, ale něco mi našeptává, že kdybych mu bývala vysvětlila tvou situaci, byl by se možná podvolil. Falešná konkubína: společenská taktika znamenající tvou záchranu. Anebo konkubína skutečná, člověk nikdy neví.

Myslím, že pro tvoje dobro jsem schopná téměř všeho. Ale ne, co to říkám! Znovu si to po sobě přečtu a zastydím se.

Pro tvoje dobro, Siao-mej, jsem schopná úplně všeho. U Čaoů bych ti dokonce přenechala i svoje postavení nebo svoje místo v posteli, vedle Fang-č’iho, a dokonce bych se nechala i kvůli tobě vyhnat a posléze přijmout z milosti. Dokážeš si něco takového představit?

Ale nenašla jsem v sobě sílu ani šlechetnost, abych to svému muži řekla.

Napsala jsem to a zarazila jsem se. Ruka se mi třásla, jako by mě nějaká stezka stvořená ze slov či bez nich dovedla na jakési hrůzostrašné místo. Oči jsem měla uslzené. Nenašla jsem v sobě sílu, abych to Fang-č’imu navrhla? Anebo jsem se ve skutečnosti nedokázala či se nechtěla do její situace vcítit a neudělala jsem to ze sobectví, ze zbabělosti, z mrzkosti?

Zprvu jsem si myslela, že babička se mi ode dne mé svatby nezjevuje ve snech proto, že je spokojená, a tudíž to nemá zapotřebí, což byla skutečnost značně podobná té, kdy po ming-chunu skončily noční návštěvy mrtvé sestřenky. Nyní jsem si však v obavách myslela, že babička se už zřejmě nezjevuje proto, že se za mě stydí a je mnou zklamaná.

Rázem jsem se ve vzpomínkách přenesla do jednoho odpoledne v parku. Tehdy jsem k Siao-mej cítila tak hlubokou náklonnost, že ze mě naprosto přirozeně prýštila slova obdivu.

Když na mě takhle upíráš oči plné pozornosti a zájmu, cítím se jako nejvýznamnější muž na světě, řekl mi jednou v noci Fang-č’, asi rok a půl po svatbě.

Tenkrát byla má odpověď stejná jako ta, s níž se onoho odpoledne v parku po mých ne tak pochvalných slovech vytasila Siao-mej.