O pár let později vyvezli Joea Coughlina ve vlečném člunu do Mexického zálivu a zalili mu chodidla do vaničky s betonem. Zatímco dvanáct gangsterů čekalo, až budou dost daleko na širém moři a budou ho moct hodit přes palubu, Joe poslouchal bafání motoru a sledoval, jak za zádí pění bílá voda. A napadlo ho, že prakticky všechno podstatné – dobré či špatné –, co se v jeho životě stalo, se dalo do pohybu onoho rána, kdy mu poprvé přišla do cesty Emma Gouldová.

Setkali se krátce po rozbřesku v roce 1926, když Joe s bratry Bartolovými vyloupil hernu za jednou z ilegálních putyk Alberta Whitea v jižním Bostonu. Než do ní vkročili, neměli Joe ani Bartolové nejmenší tušení, že putyka patří Albertu Whiteovi. Kdyby to věděli, okamžitě by se rozprchli do tří různých směrů, aby co nejvíc znesnadnili případné pronásledování.

Po zadních schodech seběhli naprosto hladce. Bez problémů prošli prázdným lokálem. Bar a kasino se nacházely v zadní části skladu s nábytkem u přístaviště, jenž měl podle Joeova šéfa Tima Hickeyho patřit jakýmsi neškodným Řekům, kteří se přednedávnem přistěhovali z Marylandu. Jenže když vstoupili do zadní místnosti, právě tam probíhala partička pokeru – pět karbaníků popíjelo z těžkých křišťálových sklenic jantarovou kanadskou whisky a nad jejich hlavami se vznášel šedivý koberec cigaretového kouře. Uprostřed stolu se tyčil kopec peněz.

Kniha

Dennis Lehane: Pod rouškou noci

(Ukázka je z první části knihy Boston, 1926-1929)

2016, Paseka, přeložil David Petrů, 424 stran, 329 korun

Ani jeden z těch chlapů nevypadal jako Řek. Natožpak neškodný Řek. Saka měli přehozená přes opěradla židlí, takže byly zřetelně vidět pistole v pouzdrech u pasu. Když Joe, Dion a Paolo vešli s bouchačkami v rukou, žádný z mužů po zbrani nesáhl, ale Joe viděl, že o tom nejeden z nich uvažuje.

Jakási žena právě přinesla ke stolu pití. Odložila tác, zvedla z popelníku cigaretu, potáhla a zdálo se, že tváří v tvář třem namířeným pistolím zazívá. Jako by chtěla požádat, ať si jako přídavek připraví něco zajímavějšího.

Joe a Bartolové měli klobouky stažené hluboko do očí a spodní část obličeje zahalenou černým šátkem. Což bylo dobře, protože kdyby je tady někdo poznal, zbýval by jim zhruba půlden života.

Brnkačka, ujišťoval je Tim Hickey. Vpadněte tam nad ránem, až tam zůstane sedět jen pár trotlů v účtárně.

Na rozdíl třeba od pěti ozbrojených zabijáků u stolu s pokerem.

„Víte, komu to tady patří?“ zeptal se jeden z hráčů.

Joe ho nepoznával, zato znal chlapa, který seděl vedle – byl to Brenny Loomis, bývalý boxer a člen gangu Alberta Whitea, největšího Hickeyho rivala v pašerácké branži. V poslední době se proslýchalo, že Albert nakupuje samopaly Thompson, protože se schyluje k válce. Je to prý na vás: vyberte si stranu, nebo si vyberte náhrobní kámen.

„Všichni uděláte, co vám řeknu, a nikomu nezkřivíme ani vlásek,“ řekl Joe.

Ten chlap vedle Loomise si znovu otevřel hubu. „Ptal jsem se tě, jestli víš, komu to tady patří, idiote.“

Dion Bartolo ho přetáhl pistolí přes ústa. Takovou silou, že mu rozrazil ret a shodil ho ze židle. Aby všichni ostatní pochopili, o kolik je lepší být ten, co pažbou přes držku nedostal.

„Všichni kromě slečny na kolena,“ přikázal Joe. „Dejte ruce za hlavu a proplést prsty.“

Brenny Loomis se Joeovi zahleděl do očí. „Až to tady skončí, zajdu za tvojí matkou, chlapečku. Pomůžu jí vybrat sako, který ti má připravit do rakve.“

Loomis, někdejší boxer z Mechanics Hall a sparingpartner „Zákeřňáka“ Mullinse, měl údajně pěst tvrdou jako pytel kulečníkových koulí. Pro Alberta Whitea zabíjel. Nešlo přímo o zaměstnání, o jediný zdroj jeho obživy, ale prý Albertovi naznačil, že kdyby se z toho mělo stát místo na plný úvazek, má na ně přednostní právo.

Joe nikdy nezažil podobný strach, jako když se zadíval do Loomisových hnědých oček, přesto pokynul pistolí k podlaze a byl sám překvapený, že se mu nezachvěla ruka. Brendan Loomis si propletl prsty za hlavou a klekl si. Po něm následovali i ostatní.

Té holce Joe řekl: „Pojďte sem, slečno. Nic se vám nestane.“

Zamáčkla cigaretu a zahleděla se na něj, jako kdyby přemýšlela, jestli si má zapálit další nebo si třeba jít dolít pití. Potom vykročila k němu, dívka zhruba jeho věku, něco kolem dvacítky, se zimníma očima a pletí tak bledou, že téměř rozeznával krev a tkáně pod ní.

Zatímco sledoval, jak se k němu blíží, začali bratři Bartolové odzbrojovat karbaníky. Pistole hlučně dopadaly na vedlejší stůl na blackjack, ale dívka ani nemrkla. Za šedí v jejích očích tančily plamínky.

Postavila se přímo před hlaveň a zeptala se: „A co si bude pán k té loupeži dneska poránu přát?“

Joe jí podal jeden ze dvou plátěných pytlů, které s sebou přinesl. „Ty peníze na stole, prosím.“

„Hned to bude.“

Než došla ke stolu, vyndal z druhého pytle jedny pouta a pak ho hodil Paolovi. Paolo se sklonil u prvního karbaníka, spoutal mu ruce za zády a pokračoval k dalšímu.

Dívka shrnula bank ze středu stolu – Joe zaregistroval nejen peníze, ale i hodinky a šperky –, potom posbírala jednotlivé sázky. Paolo mezitím spoutal všechny muže na podlaze a začal jim dávat roubíky.

Joe si prohlédl celou místnost – za zády měl kolo rulety, u zdi pod schody stál stůl na kostky. Kromě toho napočítal tři stoly na blackjack a jeden na bakarat. U zadní zdi šest hracích automatů. Nízký stolek s desítkou telefonů zastával roli telegrafní agentury, na nástěnce za ním se skvělo pořadí koní ze včerejšího dvanáctého dostihu v Readville. Na jediných dalších dveřích kromě těch, jimiž vešli, bylo křídou napsáno velké T jako toaleta, což dávalo smysl, protože když pijete, musíte mít kam jít na malou.

Jenže když Joe před chvílí procházel lokálem, viděl tam dvoje záchody, což jistě muselo stačit. Navíc na těchhle dveřích visel zámek.

Ohlédl se na Brennyho Loomise, který z podlahy, s roubíkem v puse, pozorně sledoval, jak se Joeovi točí kolečka v hlavě. Joe naopak sledoval, jak se točí ta v hlavě Loomisově. A rázem věděl, že to, co ho napadlo při prvním pohledu na ten zámek, je pravda: tyhle toalety nejsou toalety.

Je to účtárna.

Účtárna Alberta Whitea.

Vzhledem k tomu, kolik v posledních dvou dnech – o prvním studeném říjnovém víkendu – vydělala Hickeyho kasina, nacházelo se za těmi dveřmi asi nemalé jmění.

Nemalé jmění Alberta Whitea.

Dívka se k němu vrátila s pytlem pokerového lupu. „Váš dezert,“ řekla, když mu pytel podávala. Pořád ho dráždilo, jak nehybně na něj zírá. Vlastně ani ne na něj, skrz něj. Byl přesvědčený, že naprosto jasně vidí jeho obličej schovaný za šátkem a pod nízko posazeným kloboukem. Jednou ráno ji potká cestou pro cigarety a ona zaječí: „To je on!“ A než zavře oči, bude plný olova.

Vzal si pytel a zakýval pouty pověšenými na prstě. „Otočte se.“

„Jistě. Hned to bude.“ Obrátila se k němu zády a zkřížila ruce. Klouby přitisknuté ke kříži, prsty roztažené přes zadek. Joe si uvědomil, že zadky jsou skutečně to poslední, čemu by teď měl věnovat pozornost. Tečka.

Zacvakl jí první pouto kolem zápěstí. „Budu něžný.“

„Kvůli mně se nepřemáhejte.“ Ohlédla se přes rameno. „Stačí, když tam nebudu mít jizvy.“

To je proříznutá papula.

„Jak se jmenujete?“

„Emma Gouldová,“ odpověděla. „A vy?“

„Pan Hledaný.“

„Všema holkama, nebo jen policií?“

Nedokázal s ní držet krok a zároveň sledovat zbytek místnosti, proto ji otočil k sobě a vytáhl z kapsy roubík. Roubíky připravili z pánských ponožek, které Paolo Bartolo ukradl ze supermarketu Woolworth’s, kde pracoval.

„Vy mi dáte do pusy ponožku.“

„Ano.“

„Ponožku. Mně do pusy.“

„Je nepoužitá,“ odvětil Joe. „Přísahám.“

Nakrčila jedno obočí. Bylo stejně matně měděné jako její vlasy, a k tomu hebké a lesklé jako hermelín.

„Vám bych nikdy nelhal,“ dodal Joe a měl v tu chvíli pocit, že říká pravdu.

„Přesně to obvykle tvrdí lháři.“ Otevřela ústa jako dítě smířené se lžící medicíny a on měl pocit, že by měl dodat ještě něco, ale nenapadalo ho co. Chtěl se jí na něco zeptat, čistě proto, aby znovu slyšel její hlas.

Když jí nacpal ponožku do úst, vyvalila oči, a když pak uviděla motouz v jeho ruce, pokusila se ji vyplivnout – jako všichni –, ale byl na ni připravený. Natáhl jí motouz pevně přes ústa a přes tváře dozadu. Když ho za hlavou zavazoval, tvářila se, jako by spolu až do té chvíle jednali v nejlepší počestnosti – ba přímo jako by se tím dobře bavila –, ale teď zašel příliš daleko a všechno pokazil.

„Je to poloviční hedvábí,“ řekl.

Opět nakrčené obočí.

„Ta ponožka,“ vysvětlil. „Teď běžte ke svým přátelům.“

Klekla si vedle Brendana Loomise, který za celou dobu ani na okamžik nespustil zrak z Joea.

Joe se zadíval na dveře do účtárny, potom na visací zámek. Nechal Loomise, ať si dobře prohlédne, kam se dívá, a pak upřel zrak přímo Loomisovi do očí. Loomis nasadil prázdný výraz a čekal, co se bude dít dál.

Joe s pohledem nadále upřeným do jeho očí řekl: „Pojďte, hoši. Máme hotovo.“

Loomis pomalu mrkl a Joe se rozhodl, že to bude brát jako nabídku míru – nebo jako možnost takové nabídky. Potom odtud vypadli.