Petr Král: Vlastizrady

O klobouku

„Milý...

jak jsem měl příležitost naznačit v našich rozhovorech už před časem, zajímal by mě v souvislosti s některými psychologickými a sémantickými otázkami tvorby Tvůj příspěvek ke ,konkrétní iracionalitě‘ pánského klobouku. Jak už jsem rovněž poznamenal, přivedly mě k malé anketě na toto téma jednak moje práce na knize o americké filmové grotesce, v jejímž básnickém světě byla pánskému klobouku přisouzena dost významná role, jednak nápadně častý výskyt tohoto předmětu v textových, malířských aj. evokacích autorů, k nimž máme společně blízko – ať jmenuji namátkou jenom Alfreda Jarryho, Maxe Ernsta, Reného Magritta, Benjamina Péreta, Hanse Richtera, Tristana Tzaru, Vítězslava Nezvala, Voskovce a Wericha, Vratislava Effenbergera nebo Samuela Becketta. (Další jména si jistě laskavě doplníš sám.) Abych byl co nejpřesnější, dovolil bych si Tě obtěžovat žádostí o co možná vyčerpávající odpověď na tyto dvě otázky:

1) V čem podle Tebe spočívají obecné předpoklady básnické přitažlivosti pánského klobouku pro ten typ citovosti, imaginace a myšlení, který mohou představovat výše uvedená jména? Jinými slovy, proč se právě klobouk stává tak často objektem, na němž tento typ demonstruje svůj postoj ke skutečnosti?

2) Čím můžeš toto obecné vymezení básnické přitažlivosti klobouku specifikovat v plánu své nejosobnější ,vnitřní zkušenosti‘? Jinak řečeno, v čem tato přitažlivost konkrétně spočívá pro Tebe samého?“ 

Tento text (z 29. dubna) jsem v roce 1967 poslal několika přátelům – převážně z tehdejšího okruhu UDS –, s poznámkou, že chci výsledky svého průzkumu uplatnit v chystané knize o grotesce a případně i ve zvláštním textu. Kromě těch, jejichž odpovědi a reakce jsem dostal, V. Effenbergera, R. Erbena, A. a Z. Krejčových, L. Nováka, M. Stejskala, K. Šebka a P. Voskovce (mladšího), jsem tehdy obeslal i Standu Dvorského, malíře Jaroslava Hrstku a Ludvíka Švába; patrně také Zbyňka Havlíčka a Jiřího Fialu.

To, co mě k vypsání ankety přivedlo, nebyla prostě jen uhrančivost, již měl klobouk jak pro mne, tak pro mé generační kamarády; byla to i krize, jíž postupně procházel, a s ní související ambivalentní povaha našeho vlastního okouzlení. Stejně jako našim starším přátelům nám ovšem u klobouků neunikla ani jejich komická stránka, tím spíš, že jsme se je neučili obdivovat jenom na hlavách blízkých příbuzných nebo oblíbených básníků a světáků z předválečných let, ale i na hlavách komiků z grotesek (hlavně němých); zdobily ostatně dosud i hlavy komunistických státníků... I tehdy, když jsme je sami s gustem nosili, tak pro nás už byly zároveň svůdnými svršky a ironickými odkazy, patřily k našim skutečným tělům i k arsenálu možných převleků, do nichž jsme je skrývali. Na rozdíl od přátel z předešlé generace jako Effenberger nebo Novák, kteří většinou během let – respektive právě za našeho dospívání – klobouk s úlevou odložili a nahradili ho baretem (modrým nebo černým, většinou také zpevněným koženým lemem), jsme jím nicméně nepohrdali; i tehdy, budil-li náš smích, byl to smích plný něhy^*. Samozřejmě i proto, že už zas ze světa začal odcházet, podobně jako dámské podvazky nebo sukně. Ještě jsme si zkrátka z klobouků stříleli a už pro nás byly předmětem stesku, který od těch dob mohl jen vzrůstat.

Sám jsem v sedmašedesátém na svou anketu neodpověděl; přispěl jsem k ní ale aspoň dodatečně a nepřímo, v té kapitole své knihy o grotesce, k níž jsem ji vztahoval od začátku. V poznámkách k anketě navíc nacházím pár dalších zpřesnění, zejména tuto evokaci: „Dva páni se zdraví klobouky u hřbitovní zdi: horko zapařených hlav, ukryté pod dýnky, vyprazdňují do okolního vzduchu. Stačí představit si (a situace k tomu vybízí), že se někde zároveň srážejí dva vlaky, aby člověk vybuchl smíchy. (Když se potkají lidé, stane se méně, než když se srazí vlaky.) Ostatně, i kdyby se vlaky v tu chvíli srazily hned vedle nich, například z druhé strany zdi, ani to už by pánům nezabránilo dokončit obřadný pohyb, jímž klobouky smekají a natáčejí dírami k sobě... Můj smích je ovšem o to komplikovanější, že to, co páni předvádějí, je už jenom reminiscence na obřad, který nepatří do těchto let.“Jin á poznámka charakterizuje smeknutí klobouku „jako zpanoptikálněné setnutí hlavy“, v další je řeč o tom, že otcovský klobouk se tyčil „jako střecha nad rájemvězením našeho dětství“; otec si ho přitom nasazoval i jako ochranu, když byl nucen vyjít mezi klobouky „lidských strašidel okolo“.

Další poznámky dávají probíhající „krizi klobouku“ do širších společenských souvislostí (podobně jako některé příspěvky k anketě). „Odpor k mužským odznakům odráží celou dialektiku ztráty otce a jeho autority v soudobé společnosti“, respektive její ambivalenci. Odmítání klobouku pro jeho „nepraktičnost“ je tu falešným vysvětlením („mladí lidé nosí i nepraktické holinky“), za nímž se skrývá také – a především – „ztráta imaginace“. „Neochota dnešních mužů a mladíků užívat mužských obřadů a symbolů – k níž kromě odmítání klobouku patří i nošení krátkých, skládacích deštníků a směšně úzkých kravat^**– směřuje spíš k pasivitě neutra než k feminizaci“, dodává jiná poznámka, s níž souvisí i toto zpřesnění: „Příslušníci dnešní generace, příliš vzrostlé a rozpačité (vzrostlé úměrně své rozpačitosti), by s kloboukem jen tím beznadějněji trčeli v prostoru.“ Jedna z poznámek konečně upřesňuje i soudobý úpadek otcovské instituce – zejména v Čechách –, když její představitele charakterizuje jako „páprdy, kteří klobouk nosí na zadku, v na půl žerdi spuštěných kalhotách“ (dodnes v duchu vidím Šebkova otce u plotny, jak se mu zadek zmítá v teplákách co buřinka v povadlém hnědém pytli). Bylo by jistě zajímavé zjistit, jaký vztah mají ke kloboukům ti, jimž táhne na třicítku dnes...

Zbývá podotknout, že když jsem se dozvěděl o existenci muzea klobouků v Novém Jičíně, opatřil jsem si jeho katalog a v rámci svých výzkumů jej pečlivě prostudoval. Našel jsem tu sice řadu kuriozit, od veteránského nebo železničářského klobouku (z dob Rakouska-Uherska) po myslivecký klobouk z choroše, o bližším sledování historických proměn našeho předmětu – hlavně v klíčovém období přelomu 19. a 20. století a let mezi dvěma válkami – tu však nemohla být řeč. Ve volbě exponátů také zřejmě banální zájem o bizarnost převážil nad smyslem pro skutečné tajemství, omezený byl v tom ohledu i výběr klobouků známých osobností. Proti vystaveným kloboukům Františka Palackého, J. S. Machara nebo Jindřicha Jindřicha tak bylo možné postavit celý dlouhý seznam těch, které v muzeu osudně chyběly, od Bretschneiderovy buřinky po mezinárodně proslulý klobouk rektora FAMU A. M. Brousila přes tak neopomenutelné exempláře jako klobouky Voskovce a Wericha, Tomáše Bati, T.G. Masaryka, profesora Jiráska (chirurga), velkouzenáře Macešky, velkostatkáře Holeky, Václava Kopeckého nebo Karla Hynka – nemluvě ani o zahradnickém slamáku lupiče Babinského z posledních let života, o kloboucích Miloše Nedbala nebo Jaroslava Průchy z českých filmů padesátých a šedesátých let nebo o tom, jejž nosil Julius Fučík v převlečení za profesora Horáka.

^* Lišili jsme se tím i od svých předválečných strýců a předchůdců, Štyrského, Nezvala, Voskovce a Wericha, Teigeho, Bretona; ti všichni klobouk ještě nosili, už ho však nebrali zcela vážně. I Štyrský s Nezvalem jej ostatně nakonec nahradili baretem, nebo ho s ním aspoň střídali.

^** Dodatečně bych sem přiřadil i ten mezistupeň mezi kloboukem a baretem, jímž byla – někdy vprostřed 60. let – trapná hučka s „lovecky“ úzkým okrajem: už jen nesmělý a provinilý klobouk, který se styděl být plně sám sebou.