Koncert nazvaný Radikální minulost se ve středu stal jednou z vrcholných událostí letošního ročníku festivalu Ostravské dny. Mohl se stejně dobře jmenovat Radikální pochybnost – ukázal, jak je pojem experimentální hudba nejasný a zavádějící a nakolik podnětné mohou ještě dnes být umělecké výboje, které vzbuzovaly skandály a odpor již před desítkami let.
V ostravském Divadle Antonína Dvořáka se do dvou hodin zkoncentrovaly začátky hudebních proudů, k nimž se festival stále vztahuje, vychází z nich a tvoří jeho součást i pokračování.
Podruhé se představil letos nově založený Ostrava New Orchestra, dále komorní orchestr Ostravská banda, přímí spolupracovníci avantgardistů 20. století a samozřejmě ředitel Ostravských dní Petr Kotík. A to vše v divadle, kde roku 1964 osobně vystoupil americký skladatel John Cage.
Jeho Koncert pro klavír a orchestr patří k nejhranějším skladbám přehlídek soudobé hudby, až se může zdát, jestli se to s jeho prováděním už trochu nepřehání.
Ve středu v Ostravě byl ale na svém místě a vlastně chybět nemohl: na jeho prvním zdejším provedení se podíleli všichni čeští skladatelé zařazení do programu koncertu. Všichni stáli u zrodu orchestru Musica Viva Pragensis, který s Cagem při jeho návštěvě Československa v šedesátých letech spolupracoval.
Dramaturgie večera byla koncentrovaná, což na Ostravských dnech není obvyklé. Petr Kotík na festivalu uvádí hudbu spíš masivně, než aby ji řadil do promyšlených struktur a z kombinací jednotlivých skladeb vytvářel důmyslné stavby položené na půdorysech vlastních úvah či estetických měřítek.
Nová hudba v Kotíkově pojetí dostává především šanci zaznít a dostat se k posluchačům, kteří se mohou nechat stále znovu překvapovat – a také většinou počítají s tím, že se může dostavit nadšení i zklamání.
Publikum je po devíti ročnících Ostravských dnů už dobře vycvičené, vstřícné a patřičně odolné.
Recenze: Vrcholný koncert Ostravských dnů vyvrátil mýty o experimentální hudbě, zazněla díla Cage či Ivese
Středeční koncert tvořily skladby autorů 20. století, kteří k sobě v jistém smyslu měli blízko z hlediska způsobu uvažování. Výchozí snaha vidět svět unikátním způsobem je ale také vedla k osobitým vyjadřovacím prostředkům. Jejich originalita je sbližovala i rozdělovala zároveň.
Charles Ives, Morton Feldman, Petr Kotík, Rudolf Komorous, Philip Glass, Jan Rychlík a John Cage byli zastoupeni kompozicemi, které vesměs znamenaly něco nového a iniciačního – ať už pro ně osobně, nebo pro lidi a události kolem nich.
Kompozice Central Park in the Dark amerického skladatele Charlese Ivese by se dala banálně odbýt jako popis atmosféry velkoměsta a Hana Dohnálková, která koncert moderovala pro přímý přenos Českého rozhlasu 3 – Vltava, toto hloupé klišé nezapomněla použít, aniž ho hlouběji rozvedla.
Její výkon byl jediným propadákem večera, jejž se neustále pokoušela proměnit na výchovný koncert – naštěstí marně. Hudba sama se tomu úspěšně ubránila s pomocí osobních vzpomínek Petra Kotíka.
Ivesova skladba z roku 1906 byla nejstarší, která letos na Ostravských dnech zazněla, a Ives v ní pozoruhodným způsobem pracoval s hudebními smyčkami probíhajícími v paralelních a vzájemně konfliktních vrstvách tvořících uzavřenou strukturu.
Dirigent Bruno Ferrandis vedl Ostrava New Orchestra k lyrickému, kompaktnímu a čitelnému zvuku.
Následující Structures Mortona Feldmana z roku 1962 navázaly na Ivese zcela jinou prací s hudebními strukturami – připomínají takřka náhodné hraní, ale plynou v nepřestávající vnitřní soudržnosti.
Jemný zvuk orchestru, tentokrát řízeného Petrem Kotíkem, vytvářel typicky feldmanovský svět, který nehlučí, pořád jako by stál trochu v koutě, ale nelze jej bez povšimnutí minout.
K provedení Music for 3 Petra Kotíka se na jevišti sešli violistka Stephanie Griffinová, violoncellista Andrej Gál a kontrabasista František Výrostko. Petr Kotík před provedením připomněl skandál, který provedení skladby způsobilo na festivalu Warszawska Jesień v 60. letech.
Důležitější ale byla vzpomínka na úmrtí Jana Rychlíka v roce 1964 – právě zpráva o jeho náhlé smrti se k Petrovi Kotíkovi dostala během kompozice, kterou svému příteli a učiteli in memoriam věnoval.
Ve středu si v této kompozici trio smyčců mezi sebou předávalo konkrétní zvuky vyluzované za kobylkou, na těla nástrojů a skřípáním na struny.
Občasný ušlechtilý tón s velkým vibratem vždy zazněl jako naštvané ohlédnutí do minulosti, vysílající signál „nelez za mnou“.
Kratičká skladba Olympia z roku 1964, inspirovaná obrazem Édouarda Maneta, představila dávného Kotíkova souputníka Rudolfa Komorouse, vynikajícího skladatele žijícího od roku 1969 v Kanadě. Provedli ji jeho žáci Christopher Butterfield a Owen Underhill, kteří obsluhovali foukací harmoniku, flexaton, pískajícího ptáčka a drobné perkuse včetně kostelních zvonků.
Koláž hravých a vesměs jiskřivých zvuků skrývala skutečnou skladatelskou práci beze stopy naivity.
Philipa Glasse, klasika stylu zvaného minimalismus, zastupovala jeho první publikovaná skladba Two Pages z roku 1968. Hudba nenápadných změn připomíná tichou poštu, kdy se z výchozího slova stane po mnohonásobné předávce jiný, byť stále souznějící výraz. A nikdo neví, kde k modifikacím došlo.
Přesný zápis takového postupu v hudbě je neobyčejně náročný na bezchybné hraní: rytmická přesnost, hráčská preciznost a nepřetržité soustředění jsou nezbytnými podmínkami úspěchu.
Houslisté Conrad Harris a Pauline Kim Harrisová s klávesistou Miroslavem Beinhauerem zahráli dvacetiminutové proměňování krátké řady tónů bez jediného výpadku.
Jedna věta z kompozice African Cycle připomněla Jana Rychlíka, který ji začal komponovat v roce 1961 pro první koncert Musiky Vivy Pragensis. Ve skladbě se pozoruhodným způsobem setkávají náznaky minimalismu s postupy neoklasicismu. African Cycle tak pevně vězel v hudební tradici a zároveň se již díval do budoucnosti. Ostravskou bandu při provedení řídil Bruno Ferrandis.
Závěr koncertu obstaralo paralelní provedení tří skladeb Johna Cage. Zároveň se hrály jeho Koncert pro klavír a orchestr, Winter Music a Atlas Eclipticalis inspirovaný hvězdným atlasem českého astronoma Antonína Bečváře.
K provedení „trojkoncertu“ se spojila tělesa Ostrava New Orchestra a Ostravská banda i klavíristé Daan Vandewalle a Joseph Kubera, provedení vedl Petr Kotík. V cageovské záplavě jako by se i sešel celý duch Ostravských dní v jejich intenzitě, přitažlivé komplikovanosti a především nekompromisních hudebních vyjádřeních.
Koncert mimo jiné připomněl, že nemusí být problém střídat v jednom programu orchestrální a komorní skladby, pokud je mezi nimi jistá vnitřní spřízněnost a připustí to schopnosti hráčů i akustické podmínky místa.
Z původního programu byly z časových důvodů vyřazeny Metamorphosen Richarda Strausse – čistě z hudebního hlediska to byl důvod k lítosti, dramaturgicky se tím ale koncert zkonsolidoval.
Recenze: Vrcholný koncert Ostravských dnů vyvrátil mýty o experimentální hudbě, zazněla díla Cage či Ivese
