Maxim Vengerov se jako superstar klasické hudby snad už narodil. Nebo se to tak alespoň zdá. V pouhých třiatřiceti letech už má pověst jednoho z nejlepších světových interpretů. A úctu budí i tím, co všechno stíhá: kromě sólové kariéry má druhou dráhu jako dirigent, řídí festival v japonském Tokiu, je vyhledávaným učitelem i porotcem a nadto cestuje po světě jako vyslanec dobré vůle UNICEF.

"Nesmírně rád jsem s Maximem na pódiu," říká dirigent Peter Oundjian, pod jehož taktovkou Vengerov v pátek 19. května vystoupí na Pražském jaru v doprovodu Toronto Symphony Orchestra. Houslista bude mít na programu Brahmsův náročný Houslový koncert D dur.

"Vengerov je jedním z nejtalentovanějších houslistů našich časů. Hudbu vnímá nesmírně intelektuálně i pocitově, a nadto je to úžasný člověk," chválí ho dirigent.

Vengerov se narodil roku 1974 v ruském Novosibirsku a s hudbou vyrůstal. Jeho otec byl prvním hobojistou Novosibirské filharmonie, matka zpívala a vedla pětisetčlenný sbor.

Když se Vengerov v dětství chodíval dívat na zkoušky, viděl otce sedět v nástrojové sekci a usoudil, že hoboj pro něj nebude. Zato se mu náramně líbili houslisté a dirigenti.

Na housle začal hrát v pěti letech, dva roky nato už ho poslali studovat do Moskvy. V deseti vyhrál první soutěž a pořídil první nahrávku. Když mu bylo patnáct, zvítězil v Mezinárodní houslové soutěži Carla Flesche v Londýně a recitálem v amsterdamském Concertgebouw vzbudil celosvětový zájem. Tehdy začala kariéra a v podstatě nepřetržité vystupování po světě, jak je houslista provozuje už dvacet roků.

Vengerov nemá jen fenomenální talent, také je neobvykle sebevědomý. Když v rozhovoru pro britský deník The Independent popisoval koncert, jejž odehrál v pěti letech, vzpomněl, že se uklonil tak dlouze a hluboko, až se diváci smáli. "Ale věděl jsem, že takhle to dělají velcí umělci. Bral jsem to tak, že pro diváky je čest mě vidět," řekl.

Největší vliv na něj měli violoncellista Mstislav Rostropovič a dirigent Daniel Barenboim − učitelé, z nichž se později stali přátelé. Pod taktovkou dirigujícího Rostropoviče natočil Vengerov sedm nahrávek, které označuje za své nejlepší.

"Sláva byl jako můj hudební otec, člověk blízký mému srdci. Naučil jsem se od něj víc než jen hudbu, udělal ze mě světoobčana," řekl v interview pro server Violinist.com.

Získat si přízeň Barenboima bylo těžší. Dirigent si poslechl Vengerova, jak bezchybně zahrál Sibeliův koncert, načež mu řekl, ať jde domů, znovu si partituru nastuduje a pokusí se ji přečíst osobitěji. Když Vengerov druhý den přišel se zcela jinou interpretací, Barenboim se ušklíbl: "A teď jste konečně začal."

Když si Vengerov roku 2007 dal na čas pauzu od koncertování, při posilování si poranil pravé rameno. Během následujících čtyř let musel podstoupit chirurgický zákrok a absolvovat mnoho terapií, než se mohl znovu vrátit na pódia.

Koncert

Toronto Symphony Orchestra & Maxim Vengerov
19. května
Smetanova síň Obecního domu

Čas však nemarnil − ozval se Jurimu Simonovovi a začal se od něj učit dirigovat. "Dívám se na to jako na pozitivní věc," řekl v rozhovoru pro časopis Limelight. "To, že jsem nebyl v neustálém koncertním shonu, mi dalo příležitost vypilovat svou dirigentskou techniku. Bez toho bych si netroufal považovat se za dirigenta."

Přestože nejčastěji stále účinkuje jako sólista, dnes už Vengerov ročně diriguje zhruba čtyřicítku koncertů. Často ukazuje oba své talenty − v první polovině koncertu hraje, po přestávce diriguje.

Maxim Vengerov je výjimečným příkladem virtuosa, jenž má pestrý život i mimo pódium. Tráví nesčetné hodiny ve studiu, kde piluje jedinou notu, ale pak jde ven a hraje jazz nebo tango. Než si poranil rameno, chystal se na motorce Harley Davidson projet napříč Amerikou. A často hovoří o tom, jak rád cestuje do zemí jako Uganda nebo Thajsko, kde hraje pro sociálně deprivované děti.

Do Česka se houslista vrací osmnáct let poté, co zde roku 1999 debutoval na Pražském jaru. Návštěvníci uslyší mimo jiné Vengerovův nástroj, jeden z nejcennějších na světě − takzvané ex Kreutzerovy stradivárky z roku 1727. Vengerov na ně hraje smyčcem, jenž kdysi patřil litevskému houslistovi Jaschu Heifetzovi. "Mé stradivárky jsou mi velmi blízké," řekl o nich. "Nic nás nerozdělí."