Do repertoáru pražského Národního divadla se vrací Pucciniho opera Tosca a s ní obvyklá otázka, jak občerstvit natolik zažitý kus. Řešení? Přivést nové tváře na jeviště i do režie, místo hrdiny příběh odvyprávět z pohledu protivníka a také angažovat světově proslulou sopranistku.

Pěvkyní, která v historické budově Národního divadla tuto sobotu odzpívá premiéru Toscy, je nizozemská rodačka Barbara Havemanová. Dříve se věnovala hudbě italského skladatele Arriga Boita či Rakušana Alexandra Zemlinského, zpívala titulní role v Aidě, Rusalce či Její pastorkyni. Toscu už má Havemanová za sebou ve Vídni i v belgickém Lutychu, po Praze si ji letos zopakuje ve Stuttgartu.

Dirigovat bude Němec Andreas Sebastian Weiser, pro něhož půjde o první operní premiéru od chvíle, kdy se stal hudebním ředitelem Státní opery. Režisérem představení je pak Francouz Arnaud Bernard, jenž ve Státní opeře již roku 2006 představil Verdiho Traviatu v podobném duchu, jako se dělají současné inscenace na prestižním Salcburském festivalu. Tentokrát však zkouší něco nového.

"Arnaud k inscenaci přistoupil tak, že hlavní postavu udělal nikoliv ze zpěvačky Toscy, nýbrž ze šéfa policie Scarpia," vysvětluje dirigent Weiser. "Ve scénách na policejní stanici je na jevišti rozložená mapa Říma, díky níž máte pocit, že policie vše vidí a také vše ovládá."

Dirigent Weiser si zvlášť pochvaluje fakt, že režisér Bernard v minulosti sám působil jako houslista ve Štrasburské filharmonii. "Díky tomu zná partituru a dění na jevišti přizpůsobuje hudbě." Což pěvcům zvlášť pomáhá v tomto případě, kdy záleží na každém pohybu.

"Arnaud dbá na každý detail. Pěvci musí skutečně hrát, mnohdy velmi výrazně. Pro některé jde o novou zkušenost. Řekl bych, že se díky této inscenaci hodně naučili," poznamenává dirigent.

Od Neumanna do opery

Německý dirigent Andreas Sebastian Weiser se vloni v září stal hudebním ředitelem Státní opery v Praze, ve funkci nahradil Martina Leginuse. Weiser ještě před sametovou revolucí studoval u Václava Neumanna v České filharmonii, později byl druhým dirigentem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Od roku 2006 spolupracuje s Filharmonií Hradec Králové, od sezony 2012/2013 je jejím šéfdirigentem.

Andreas Sebastian Weiser má práci o trochu lehčí − orchestr zná Toscu dokonale. "Hrál ji až do konce minulé sezony, takže si ji stále pamatuje. Až hudebníky někdy musím korigovat a říkat: Ne, takhle se to dělalo minule, teď bych to rád zkusil jinak," vysvětluje, přesto výkon orchestru chválí.

Obtížnější pro dirigenta je, aby neztratil přehled o režijních pokynech. "Tím, jak se herci neustále pohybují po jevišti, je náročné vybalancovat orchestr a výstupy sólistů," přiznává.

Weiser, jenž se narodil ve Stuttgartu, chtěl dirigovat od mládí. Výrazně mu pomohlo, když koncem osmdesátých let přemluvil šéfdirigenta Václava Neumanna, aby si jej vzal jako asistenta do České filharmonie. To bylo dva roky před sametovou revolucí. Po ní Weiser působil jako druhý dirigent Symfonického orchestru Československého rozhlasu, od sezony 2012/13 je šéfdirigentem Filharmonie Hradec Králové. Mezitím ovšem leccos dokázal ve světě, kde spolupracoval s dirigenty Lorinem Maazelem a Zubinem Mehtou či s dirigujícím violoncellistou Mstislavem Rostropovičem.

Weiser věděl, že jeho smlouva v Hradci Králové se pomalu chýlí ke konci. A protože s českou manželkou už od roku 2002 žije v Praze, začal se ohlížet po novém zaměstnání. Pak mu zavolal umělecký šéf Opery Národního divadla Petr Kofroň a nabídl mu pozici hudebního ředitele.

"Velmi mě to překvapilo," přiznává Weiser. Měl jedinou podmínku − aby orchestry Národního divadla a Státní opery nadále zůstaly oddělené, o což se v minulosti vedly značné spory. Když Weiser záruku dostal, na nabídku kývl.

Funkce se ujal vloni v září a kvůli rekonstrukci Státní opery to dosud neměl lehké − část představení se přesunula do historické budovy Národního divadla, jiná do Hudebního divadla Karlín. Celkový počet vystoupení orchestru se snížil, kvůli tomu klesnou také tržby. A v tom všem zatím dost dobře nelze naplnit Weiserovu představu, že by se Národní divadlo mělo víc věnovat současným operám či velkým oratoriím typu Brittenova Válečného rekviem. "Zatím má práce z velké části spočívá v tom, abychom přežili dobu rekonstrukce," přiznává.

Nová inscenace Toscy by tak mohla povzbudit orchestr i Weisera samotného. "Ta opera má skvělou dramaturgii, krásnou hudbu a vyjadřuje širokou škálu emocí − lásku, nenávist a vše, co je mezi nimi," říká. "Snad si v tom každý něco najde."