Žen v českých orchestrech přibývá. Nemělo by jich ale být příliš, říkají hráčky

Ještě v polovině 90. let se Vídeňská filharmonie bránila přijmout jedinou ženu. „Když hrajeme Mahlera, vnímám, že jsou kolem mě jen mužská těla. Cítím, jak jsme emocionálně sladění,“ vyprávěl v rozhlasu jeden z houslistů, zatímco generální ředitel to řekl naplno: „Vídeňská filharmonie je orchestrem bílých mužů, kteří hrají hudbu bílých skladatelů pro bílé posluchače.“

Změnilo se to až v roce 1997, kdy orchestr pod tlakem politiků a hrozícího bojkotu amerického turné přijal první ženu. Kdo letos 1. ledna sledoval novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, na pódiu napočítal už šest žen – na poměry tohoto tělesa úspěch, ale celkově pořád blamáž v kontextu toho, kam v roce 2016 pokročila společenská debata o genderových stereotypech.

K ryze mužským orchestrům v Evropě kromě Vídně a ještě Berlína patřívala také Česká filharmonie. Svoji první, ale na patnáct let poslední ženu, harfistku Renatu Kodadovou, přijala roku 1970. A ještě v minulé dekádě z orchestru kvůli neshodám v kolektivu odcházela zástupkyně vedoucího viol Barbora Holická.

V novém tisíciletí se situace přesto ustálila a dnes má Česká filharmonie 19 členek, nejvíc ve své historii, byť pořád méně než většina předních českých symfonických orchestrů.

Žen v českých orchestrech přibývá. Nemělo by jich ale být příliš, říkají hráčky

Další 3
fotografie

„Nastupovala jsem jako druhá žena v České filharmonii,“ vzpomíná harfistka Barbara Pazourová, která v orchestru působí od roku 1985. Podle ní „ledy“ prolomil Karel Patras, který vychoval celou generaci českých harfistek. Do filharmonie přijal Renatu Kodadovou a za sebe pak i Pazourovou. „Paní Kodadová přišla o patnáct let dříve a měla v orchestru manžela. Díky ní jsem byla za ochrannou zdí,“ míní Pazourová.

Podotýká, že se sexismy se nesetkávala a dirigenti si na obou harfistkách – jediných ženách – vylévali zlost jen občas. Ještě v 80. letech ale na konkurzy do České filharmonie například vůbec nechodily houslistky. „Věděly, že jako ženy nemají šanci uspět,“ vzpomíná Pazourová.

Orchestry cestující do zahraničí v minulosti namítaly, že pokud přijmou ženu, jednou na ně přijde „s paragrafem“ – tedy s mateřskou dovolenou, případně že zájezd kvůli dítěti odřekne.

Dnes je takový argument politicky nekorektní. Ženám podsouvá stereotyp o fungování rodiny, které si přece každý má určovat sám. Pro některé hudebnice nicméně stále platí.

„Na podzimní turné po Japonsku jsem nejela, mám pětiletého syna,“ vysvětluje Marie Petříková, koncertní mistryně a první houslistka Filharmonie Brno, orchestru se skoro třicetiprocentním zastoupením žen.

Petříková zde působí 30. sezonu – a stejně jako její kolegyně v Praze dnes také v Brně pozoruje, že ke konkurzům chodí stále více žen. Hlásí se dokonce i na dříve „mužské“ nástroje typu trombonů nebo lesních rohů, což je důsledkem toho, že i konzervatoře obecně absolvuje čím dál více dívek. „Muži o tuto profesi ztrácejí zájem. Asi i kvůli tomu, jak je špatně placená,“ nabízí možné vysvětlení Petříková.

Toho lituje její kolegyně z viol Klára Hegnerová, která dává přednost tomu, když v orchestru převažují muži. „Líbí se mi jakýsi mužský element, chlapskost, možná až surovost v práci s nástrojem,“ popisuje Hegnerová a vzpomíná, jak v televizi nedávno viděla koncert orchestru, jenž měl výhradně ženské první housle. „Byl to trochu smutný pohled. Pro mě je ideální, když ženy tvoří čtvrtinu orchestru,“ dodává.

Podobně to vnímá violistka Marta Špelinová z pražského orchestru Národního divadla. „Když hraji třeba v komorním orchestru a je nás převaha žen, není to ono,“ říká Špelinová. „Líbí se mi, jestliže je dech orchestru převážně mužský,“ souhlasí Barbara Pazourová z České filharmonie.

I tam dodnes existují ryze mužské skupiny nástrojů, například violy, violoncella nebo kontrabasy. Ale například druhé housle, které mají největší zastoupení žen, od loňska vede mladá Petra Brabcová.

„Předsudek, že by v orchestru měli být jen muži, v mé generaci vymizel. Myslím, že my ženy se dnes v České filharmonii cítíme pohodlně,“ říká Brabcová, která konkurz dělala za plentou a na koberečku tlumícím zvuk podpatků – což je tradiční opatření, které má zamezit předčasnému prozrazení pohlaví uchazeče. Ti ze stejného důvodu nehovoří, stejně jako si například neodkašlávají.

Ani jedenatřicetiletá Petra Brabcová si ale nepřeje, aby se z České filharmonie v budoucnu stalo převážně ženské těleso. „Ženský element je důležitý, a ženy jsou na určité nástroje možná dokonce lepší typy, ale pořád je dobré, když v orchestru převládají muži,“ soudí.

Jestliže se však z konzervatoří bude hlásit stále více hráček, za deset dvacet let může debata o ženách v klasické hudbě dojít do paradoxní situace – kdy se i samy ženy začnou bránit, aby jich v orchestrech přibývalo.