Od našeho zpravodaje v Cannes – Už když úvodním záběrem na větvoví stromů a přírodu s rostoucí intenzitou zazní minimalistický klavír ze skladby Arvö Parta, získá nový snímek Andreje Zvjaginceva až duchovní rozměr. Loveless je první film letošní hlavní soutěže festivalu v Cannes a laťku nasadil vysoko.

Když Zvjagincev před čtrnácti lety se svým debutem Návrat o vztahu otce a syna vyhrál na festivalu v Benátkách, hovořilo se bezmála o tom, že Rusko má nového Tarkovského.

Zvjagincev se ihned vyprofiloval jako tvůrce, který do svých dramatických obrazů nenásilně míchá lyrickou stopu a kameru povyšuje na jakousi samostatnou entitu, jež svět zachycuje jinak než lidské oko.

Před čtyřmi lety se v Cannes aplaudovalo Zvjagincevovu předposlednímu dramatu Leviatan. To také začíná uprostřed přírody, konkrétně na mořském břehu, ale pokračuje především jako syrová sonda do útrob ruské společnosti, v níž kromě přirozené duchovnosti vládne krutou, eticky pokřivenou rukou jak politická sféra, tak pravoslavná církev.

Novinka Loveless už není tak explicitní společensko-politické drama, jde především o příběh o nedostatku lásky, jak ostatně praví název. Boris a Ženja už se nemilují. Čeká je rozvod a oba žijí své nové milostné životy. Mezi nimi však zůstal osamocen syn, který nemá, čím by nedostatek lásky obou rodičů zaplnil. Tak jednoho dne zmizí.

Na relativně jednoduchém půdorysu v tuto chvíli Zvjagincev rozehrává pomalý procedurální thriller, který se však zažírá do útrob diváků.

V každém záběru je poznat, jak bytostným, enormě talentovaným filmařem Zvjagincev je – ať už skrze přítomná zrcadla promyšleně hledí na prostory luxusních bytů či sleduje potemnělé exteriéry, v nichž dobrovolníci hledají zmizelého chlapce.

Většina snímku se odehrává v roce 2012, jak lze odečíst z útržku rozhlasového vysílání o mayské předpovědi konce světa. Neřeší se tu putinovská politika či ukrajinská krize, byť na zmínku o ní v závěru dojde.

Milostné drama Loveless ukazuje, co se skrývá v našich tělech, byť navenek říkáme cokoli. Láska, ať už milenecká či mateřská, je tu vyobrazena nejen jako něco duchovního či emočního, ale též jako ryze tělesný stav.

Zvjagincev často hledí na dva milenecké páry v intimních situacích, přesně využívá světla či víc plánů záběru tak, aby ukázal dost, ale nikdy příliš. Nahota je u něj přirozená, místy erotická, ale především dotváří mnohem komplexnější téma: jak pomocí těl a tělesných reakcí nahlédnout do hlav hrdinů.

Když se v jedné chvíli matka a vzápětí otec zhroutí při identifikaci nalezeného těla v uvědomění, že nepatří jejich synovi, ukazuje se, že právě tělo reaguje pravdivě – ty tam jsou náhle Ženjiny řeči o tom, že si syna nikdy neměla nechat a Borise si vzít.

V druhé půli se Loveless mění v sérii vypjatých výjevů, které zpravidla začínají uprostřed dění a míří k šokujícímu odhalení, jež nikdy nepřijde. Pro diváka hollywoodských thrillerů to bude nezvyklé, příliš intimní a nedějové. Ale většina režisérů tohoto žánru by Zvjagincevovi jeho inscenační šikovnost mohla závidět.

V něčem se Loveless podobá Zvjagincevovu staršímu rodinnému dramatu Jelena z roku 2011, je však vyprávěné mnohem lehčím tónem, politiku a lyriku mísí přirozeněji a narozdíl od Jeleny udrží jednotný tón až do konce.

Loveless není film o konci jednoho manželství, ale mnohem spíše drama o až osudové nemožnosti lásky poté, co byla zpočátku zavržena.

Zní to možná přehnaně. Ale byť Zvjagincev toto téma vyobrazuje bez patosu, pokaždé, když se ve správnou chvíli začne pohybovat kamera, v korunách stromů čeká tajemství, z kterého zatrne.

Když si Ženja v samém závěru oblékne sportovní kombinézu s typickou trikolórou a s nápisem Russia na prsou se v zimním počasí vydá běhat na pásu umístěném za velkým francouzským oknem, kdekoli jinde by to mohlo působit jako metaforická pěst na oko. Jenže tady je ta metafora nezastavitelná, a přesto v hloubi duše smutné Rusi zcela trefná.