Pověsit se na klice nebo se utopit v umyvadle. Prostě takové "holčičí" sebevraždy. O nich pojednává nejhumornější scéna z celovečerního hraného debutu slovenské režisérky Terezy Nvotové Špína, v níž dvě dívky v psychiatrické léčebně s nadsázkou rozebírají, jak se sprovodit ze světa. Ve slovensko-českém dramatu, které mělo světovou premiéru na festivalu v Rotterdamu a zítra vstupuje do tuzemských kin, však nic není žertem.

Nvotová se scenáristkou Barborou Námerovou zachytily dodnes tabuizované téma: znásilnění. Sedmnáctiletá Lena se jeho obětí stane tam, kde k násilnému aktu dochází nejčastěji − ve zdánlivém bezpečí svého pokoje. A násilníkem je oblíbený učitel, o němž sní nejedna spolužačka. Jeho šarm neujde ani Lenině matce, když učitel přichází doučovat dceru matematiku.

Už tato výchozí situace boří společensky akceptovaná klišé − třeba že podobné věci se dívkám a ženám stávají kdesi v temných zákoutích ulic či diskoték a že je to sice hrozný čin, ale maličko si za něj svým vyzývavým jednáním či oblékáním mohou samy. Což možná není převládající názor, přesto je v debatách na dané téma slyšet nebezpečně často.

Především však na základě této zápletky autorky vystavěly intimní studii odcizení a vyobrazily vnitřní i společenské bariéry, které ženám brání se v podobných případech svěřit.

Mladí čeští i slovenští filmaři o podobném odcizení promlouvají stále častěji. A stále častěji jejich dílům dominuje i filmová řeč postavená na nepředvádivém herectví a výrazné, leč klidné kameře, která dění nezúčastněně pozoruje.

Dospívající hrdina předloňského českého snímku David či postarší hrdinka loňského slovenského filmu Eva Nová se podobně jako Lena potýkali se světem, který pro jejich bolesti nemá pochopení. Nespecifikovaná mentální porucha, alkoholismus i znásilnění v oněch snímcích nevytvářejí jen bariéru mezi protagonisty a okolím, ale částečně fungují jako komentář stavu společnosti. V případě Špíny však právě společenský komentář patří ke slabším momentům.

Lena zprvu vede typické teenagerské řeči o klucích a sexu s kamarádkou Rózou, po otřesné zkušenosti se uzavře před rodinou i před ní. A po pokusu o sebevraždu končí na psychiatrickém oddělení pro mladistvé.

Tehdy film těží z přesvědčivého herectví, z detailních záběrů tváří i pohledů na stromy zahalené v šedi bratislavské mlhy. Natáčelo se s využitím neherců a skutečných chovanců podobných ústavů. A tak je z každého slovního i fyzického pošťouchnutí cítit bezprostřednost, vtípky a vulgarity se srážejí s bezmocí izolace a s křehkou hrdinkou, která nedovede vystoupit ze své apatie.

Film

Špína
Režie: Tereza Nvotová
Falcon, česká distribuční premiéra 20. dubna

Špína však tematizuje i nefunkčnost slovenské psychiatrické péče a komplikované rodinné vazby mezi Lenou a jejím postiženým bratrem, kterého opět výtečně − pomocí uměřeného, ale též fyzického projevu − ztvárnil nový talent českého herectví Patrik Holubář, známý z filmu David.

Neprofesionální doktorka i motiv žárlivosti mezi sourozenci sice zasazují Leninu bolestivou zkušenost do hlubších kontur, ve své zkratkovitosti ale spíš rozmělňují ústřední téma.

I tak se absolventka pražské FAMU Nvotová zařadila k nastupující generaci sebevědomých tvůrců, kteří přemýšlí minimálně v evropském měřítku. Špína o obtížích dospívání i traumatickém prožitku mluví bez hysterie a v těch nejlepších chvílích dovedně mísí křehkost s drsností.