K raritním počinům letošního festivalu Berlinale patří digitalizované punkové japonské filmy z 80. let, natáčené na 8mm film. Rané snímky dnes proslulých režisérů jako Šinja Cukamoto či Sion Sono, z jejichž nespoutané energie se do značné míry zrodil celosvětový úspěch japonského filmu v 90. letech, bylo doposud možné vidět jen v mizerné kvalitě.
Vedle pokladů z archivů se ale na letošním Berlinale odehrál ještě jeden velký japonský návrat. Návrat Kijošiho Kurosawy k žánru hororu.
Režisér, který svými hypnotickými, smutnými, apokalyptickými horory Cure či Pulse uměl zasáhnout fanoušky žánru i poroty světových festivalů, před sedmi lety opustil žánr. Věnoval se pak spíš rodinným melodramatům, jako byl film Tokijská sonáta, či romantickým dramatům s prvky sci-fi, viz snímek Real.
Loni Kurosawa za film Journey to the Shore získal cenu za režii v druhé nejprestižnější soutěžní sekci festivalu v Cannes.
V novince Creepy, adaptaci románu Jutaky Maekawy, dojde k setkání s psychopatem v první scéně, v níž detektiv Takakura vyjednává záchranu rukojmích. Místo toho je pobodán – a neklidný, nervní, až vyšinutý tón tohoto úvodu připomene autorův thriller Cure.
Po letech se detektiv přestěhuje a věnuje se výuce kriminalistiky. Do života učitele však brzy vstoupí dvě věci. Starý případ zmizelé rodiny, který hrdina rozplétá z osobních důvodů, a podivný soused, jehož chování protagonista začne spolu s ženou řešit z důvodů ještě osobnějších.
Velká část filmu se nese v očekávání, že věci se jednou musí zvrtnout. Soused by sice mohl být jen neškodný sociopat, ale tomu žádný divák nevěří. A ve chvíli, kdy se mezi případem zmizelé rodiny a tajemným chlapíkem ze sousedství objeví pojítko, dostanou události úplně nový spád.
Kurosawův nový film není překvapivá detektivka v tom smyslu, že by byla plná nečekaných zvratů. Kurosawa opět potvrzuje, že jeho filmy i uprostřed nejextrémnější žánrů zkoumají především odcizení. Jeho filmy jsou metafory stavu společnosti, která se od prasknutí ekonomické bubliny v posledních zhruba třech dekádách pohybuje v podivném sociálním víru.
Kurosawa je v tomto ohledu velmi důsledný, pečlivě natáčí v opuštěných polorozpadlých lokacích, pravém opaku přelidněného Japonska posedlého renovací.
Svět jeho filmů odráží temnou, vytěsňovanou stránku společnosti, v níž starý, propracovaný systém hodnot a etikety naráží na iracionální přetlak v myslích přepracovaných otců od rodin i teenagerů, kteří své otce kvůli jejich oddanosti korporacím ztratili.
Thriller Creepy je jako jeho název – nahání husí kůži. Nevyobrazuje žádné nechutnosti, jde však jednoznačně o nejsadističtější dílo, které bylo na festivalu Berlinale k vidění.
Sadismus je především vypravěčský; Kurosawa nechává v poslední části diváky doslova trpět prostřednictvím obratného využívání starého triku známého už z děl mistra napětí Alfreda Hitchcocka. Obecenstvo je o krok napřed před svými hrdiny, ví, co jim hrozí, a přesto musí sledovat jejich pomalé počínání, které k odvrácení hrozby nevede.
Creepy vypráví o rodině, o rodině deformované do patologické podoby, v níž ji drží pohromadě pouze zvrácenost. Kurosawa převrací model psychopata-trýznitele na hlavu a vytváří obraz světa, v němž všichni přítomní trpí dobrovolně. Jejich letargie je možná daná přítomností drogy v organismu, každopádně jde podobně jako v autorových nejsilnějších snímcích o horor, kterému chybí klasické monstrum.
Ta nejstrašidelnější pointa spočívá ve zjištění, že monstra se mohou vyklubat i z našich nejbližších.
Střet s hranicemi racionality má v žánrovém filmu málokdy takovou sílu jako u Kurosawy. V nejlepších hororech mezi diváckými emocemi vedle děsu zaujímá pevné místo i smutek. Smutek nad stavem společnosti či osudy hrdinů, ale i smutek existenciální, pramenící z iracionálních pochodů uvnitř mysli, i z toho, že svět se jeví jako místo, s nímž nelze svést vítězný boj. Svět Kijošiho Kurosawy je právě takovým místem.
